Dalším „zastavením na křížové cestě“ státního zastupitelství, jímž se Jan Lata v knize zabývá, je kauza bývalého místopředsedy vlády a dnešního zlínského hejtmana Jiřího Čunka, ozvláštěná odnětím a přikázáním věci usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka a následným zastavením trestního stíhání jihlavským okresním státním zástupcem Arifem Salichovem. Autorův pohled na ni je celkem objektivní. Zajímavost líčení by zvýšilo rozšíření pozornosti na související trestní stíhání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka, kteří strojili past na Marcelu Urbanovou, korunní svědkyni proti Jiřímu Čunkovi, aby se nakonec sami dostali před soud. Navzdory preciznímu prvostupňovému rozsudku bylo jejich trestní stíhání nakonec „zázračně“ zastaveno. Trestního stíhání se dočkala i Marcela Urbanová. Odůvodnění jeho zastavení státním zástupcem je skutečná perla: lhala nevědomě.

Ztotožňuji se s autorem v názoru, že zásah Nejvyššího státního zastupitelství ČR do kauzy Jiřího Čunka byl nejen protiprávní, ale i nadbytečný, protože v dané důkazní situaci by musel být zproštěn obžaloby.

Poukazuji ale na příznačnou nedůslednost všech ministrů spravedlnosti, kteří od vypuknutí aféry na ministerstvu panovali, že dodnes neexistuje žádný oficiální dokument, který by jednoznačně prohlásil za nezákonné výše zmíněné usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Zejména nebyl objasněn mechanismus, který ho dotlačil k vydání zmíněného usnesení.

Nesporně došlo k hrubému, politicky motivovanému zásahu do živého případu. KDU-ČSL hrozila vystoupením z vlády, pokud bude Jiří Čunek postaven před soud. Premiér Topolánek se pokusil dohodnout s Renatou Veseckou na odvrácení nebezpečí. Podle důvěryhodného zdroje nepochodil a o vzdorovité dámě se pak vyjádřil zcela negentlemansky. Zadání místo ní zvládl někdo jiný. Netuším, kdo a jak to zařídil. Když kvůli zásahu NSZ vypukl mediální poprask, Renata Vesecká „naskočila do jedoucího vlaku“ a snažila se hájit pochybnou čest svého úřadu proti kritikům. Tím na sebe vzala odpovědnost a vysloužila si pozdější pád.

Následně vypukla „válka žalobců“ a s ní spojená mohutná štvavá kampaň proti skupině „justičních mafiánů“, kterou vytipovala Marie Benešová stylem, připomínajícím sestavování protistátních spikleneckých center zlopověstnou StB. Napadení „mafiáni“ posléze odpověděli žalobou na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Proces se ale stal prostorem pro vystupňování útoků proti nim. Přesto nakonec skončil formálním smírem stran.