Mlčí o tom, že neúnosnou délku trestního stíhání byla zavinila neschopnost žalobců vyhovět nárokům nalézacího  soudu, který jim třikrát vrátil obžalobu. Když pak na podkladě čtvrté obžaloby konečně zplodil rozsudek, odvolací soud jej zrušil pro závažné nedostatky. Veřejnost nic nevede k zamyšlení nad tím, jak se žije rodinám v situaci, kdy po dobu déle než deseti let nemohou nakládat se svým majetkem, obžalovaní se musí opakovaně podrobovat úkonům trestního řízení, nemohou plánovat svou budoucnost a vůbec netuší, co se s nimi stane, a to vše jen proto, že státní orgány buď neumí nebo nechtějí dělat svou práci tak, aby nekrátily obžalované i poškozené v ústavně zaručeném právu na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Před veřejností zůstává utajeno, že majetek Františka Chvalovského spadl do konkurzní podstaty, takže při vypořádání s věřiteli jim bude  k disposici bez ohledu na výsledek trestního stíhání.  

Každé lidské dílo je nedokonalé, takže na amnestijním rozhodnutí Václava Klause se dá najít ledacos, co se mohlo řešit jinak. Bývalý prezident ale hlavně vyřešil některé reálné, a to velmi bolestivé problémy. Jednorázovým propuštěním šesti tisíc odsouzených dočasně odstranil přeplněnost věznic a umožnil finančně nedokryté Vězeňské službě ČR vyjít do konce roku s  finančními prostředky, přidělenými státním rozpočtem. Její úspory se odhadují na 180 milionů Kč. Zahlazením trestů usnadnil amnestovaným hledání zaměstnání. Zastavil dlouholeté stresování obžalovaných, jejich rodin, ale i poškozených nekonečným trestním řízením a poslal vzkaz justici, že takto nakládat s občany je  skutečně neúnosné. 

Pokud ještě ve čtvrtém měsíci po vyhlášení amnestie neumí Klausovi kritici mluvit o ničem jiném, než o skutečných nebo domnělých vadách jeho rozhodnutí, svědčí to o jejich malém smyslu pro realitu a neodpovědnosti ke státu. Účinky amnestie nelze vrátit zpět, ale je možné a vysoce účelné zvažovat, jak předejít obnovení poměrů, které vedly Václava Klause k jejímu vyhlášení, čili jak zlepšit trestní politiku státu.

Politické rádoby elity zřejmě nevidí, že naše republika má z hlediska kriminality, kvality právního prostředí obecně a úrovně trestního řízení zvlášť  velmi daleko do státu vysoké civilizační úrovně, za jaký se vydává. Neslouží nám ke cti přední místo mezi evropskými státy v počtu vězňů. Za mřížemi žije přibližně třikrát více občanů České republiky než Rakušanů, Němců, nebo Španělů, a to nezahrnuji krajany, kteří hostují v zahraničních věznicích. Téměř polovina vězňů v Rakousku jsou cizinci, zatímco u nás je jejich zastoupení dlouhodobě nižší než deset procent. Více než 60% vězňů jsou recidivisté, což svědčí o absenci účinné postpenitenciární péče.

Chování orgánů činných v trestním řízení je předem neodhadnutelné. Pohybuje se mezi krajnostmi, jimiž jsou nechuť ke stíhání zjevné trestné činnosti na straně jedné  a odsuzování nevinných na straně druhé.