Člověk, jenž se dostal do bezvýchodné situace, takže se ho zmocnilo zoufalství a zatím neuzrál na sebevraždu, má jen málo prostředků k překonání tísně. Může plakat, opít se,  rvát si vlasy, vyzpovídat se… Překvapivě se ale ukazuje, že úlevu může přinést smích, výsměch trapnostem, jež se dají nalézt na událostech, jež ho přivedly k zoufalství. 

Do zoufalství občas upadají účastníci trestního řízení: obvinění kvůli neochotě orgánů přijmout jejich obhajobu a uvěřit v jejich nevinu, oběti trestných činů kvůli neochotě či nezpůsobilosti orgánů poskytnout jim zadostiučinění účinným pronásledováním pachatelů.

Vláda, ministři spravedlnosti a představitelé justice a státního zastupitelství přesvědčují občany, že žijeme v právním státě a každému, kdo upadne do podezření ze spáchání trestného činu nebo naopak utrpěl újmu ze strany pachatelů, se dostane rovného, nestranného, svědomitého, odborného, ve výsledku spravedlivého zacházení. Politici se většinou o trápení „zákazníků justice“ nezajímají, neboť nejsou významnou voličskou skupinou. V rozporu s hezkými slovy mocných se občas dostane do vězení nevinný člověk nebo naopak darebák unikne potrestání. „Věrchušce“ to nevadí.