Člověk, jenž se dostal do bezvýchodné situace, takže se ho zmocnilo zoufalství a zatím neuzrál na sebevraždu, má jen málo prostředků k překonání tísně. Může plakat, opít se,  rvát si vlasy, vyzpovídat se… Překvapivě se ale ukazuje, že úlevu může přinést smích, výsměch trapnostem, jež se dají nalézt na událostech, jež ho přivedly k zoufalství. 

Do zoufalství občas upadají účastníci trestního řízení: obvinění kvůli neochotě orgánů přijmout jejich obhajobu a uvěřit v jejich nevinu, oběti trestných činů kvůli neochotě či nezpůsobilosti orgánů poskytnout jim zadostiučinění účinným pronásledováním pachatelů.

Vláda, ministři spravedlnosti a představitelé justice a státního zastupitelství přesvědčují občany, že žijeme v právním státě a každému, kdo upadne do podezření ze spáchání trestného činu nebo naopak utrpěl újmu ze strany pachatelů, se dostane rovného, nestranného, svědomitého, odborného, ve výsledku spravedlivého zacházení. Politici se většinou o trápení „zákazníků justice“ nezajímají, neboť nejsou významnou voličskou skupinou. V rozporu s hezkými slovy mocných se občas dostane do vězení nevinný člověk nebo naopak darebák unikne potrestání. „Věrchušce“ to nevadí.

Proto mnoho z těch, kteří se dostali do soukolí justiční mašinerie, nevěří justičním a vládním činitelům ani zlatoústým politikům a o švejkolandské spravedlnosti si myslí to nejhorší.

Jejich skepsi sdílejí psaví pozorovatelé zvenčí, kteří marně píší stovky článků, v nichž pranýřují  justiční nešvary. Vznikly dokonce knihy, jejichž obsah by měl vyvolat tlak na vládu a justiční špičky, aby se zastyděli a dali věci do pořádku. Jejich autoři je píší se zachmuřenými tvářemi, protože prociťují strádání obětí. Jejich účinnost je ale nulová: ti, kteří by mohli něco udělat, je nečtou, protože je utrpení nespravedlivě stíhaných nezajímá.

Nevyvolají-li žádoucí účinek chmurně laděné články a knihy, stálo by za to, pokusit se o prolomení lhostejnosti pikareskním souběžným románem o životě oběti. To si pomyslel autor, vystupující pod jménem Jan Kazík, a napsal Hamižnost, nyní se válející ve skladech knižního velkoobchodu BookTook.

Líčí v ní příběh slušného člověka, středoškolského učitele Šebastiána Šebesty, oběť nenávisti občánků, zblblých proticovidovou vládní propagandou. Když nepochopil, že na něj řvou, protože mu rouška sjela pod bradu a vyděšeně si sáhl na poklopec, zavolali na něj policii. Policejní hlídka spěchala k zásahu, zničila při tom služební vozidlo, ve zmatku postřelila svědka a nebohému učiteli zařídila odvoz do cely předběžného zadržení. Následovalo obvinění ze tří závažných trestných činů, vazba, odsouzení k vysokému trestu, věznění, zproštění obžaloby a nakonec nabídka vstupu do vysoké politiky ze strany předsedy Ústavního soudu. Neméně absurdní je skon hlavního hrdiny zásahem vyšší moci: po výměně deštníků s předsedou Ústavního soudu vstoupí na zelenou na přechod pro chodce a skončí pod koly auta, které kupodivu  právě mělo také zelenou.

Nevím, odkud autor čerpal poznatky, na nichž stavěl fantasmagorické scény. Ale z vlastní zkušenosti potvrzuji, že popsané trapasy by se mohly přihodit, některé i bez přehánění. Podobné situace jsem zažil a dokonce také horší věci. Autor je popisuje tak, že zdůrazňuje jejich komičnost.

Děj zaplňují trapní lidičkové v talárech státních zástupců a soudců. Kdo se pohybuje v justičním prostředí, může se dohadovat, kdo mu v jednotlivých případech posloužil jako předloha. Na základě vlastní zkušenosti bych mohl několik tipů nabídnout. Jediná věc, která se vymyká mé zkušenosti, je popisované propojení státních zástupců a soudců s velkým byznysem jejich působením v manažerských funkcích v holdingu KFH. Je možné, že to je umělá kulisa pro vyvolání představy o jejich hamižnosti a úplatkářství. Ale nepochybně to je cesta ke karikování chaotického „covidového“ obchodování se  zdravotnickými potřebami.

Z jednotlivých součástí popsané soustavy nejlépe vychází vězeňství. Vlídnost věznice, která svědomitému učiteli umožňuje, aby z jejích útrob vedl on-line výuku, je lehce přehnaná, ale i tak soudím, že v praxi se vězeňství vyrovnává se svými úkoly lépe než justice a státní zastupitelství (stejně jako autor o ministerstvu se raději nezmiňuji).

Až na pár míst je kniha napsaná čtivě. Čtenář musí občas přemýšlet, zda se má vyprávěnému zasmát nebo se zdravě naštvat. Autor nám ukazuje, že nemůžeme-li protivníka porazit, můžeme se nad ním aspoň pohrdavě zasmát. V každém případě přečtení Hamižnosti nepovažuji za ztrátu času. Píše se v ní žertovně o vážných věcech. Číst by ji měli i ti, na které trestní soud teprve čeká, aby si uvědomili, že švejkolandskou nevypočitatelnou justici nemají podceňovat (speciální vzkaz …hádejte pro koho).

Vyšlo  dne 16.8.2022 na mém blogu