Námětem jsem se zabýval již dříve, např. v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ z 10. června t.r. (ZDE). Okolnosti mě přivádějí k pokračování.

Jsem přesvědčen, že k poškozování občanů a nutnosti je odškodňovat bude docházet stále dál, dokud stát nepřijme opatření k vyvozování osobní odpovědnosti původců škod. Zmínil jsem již dříve, že při současném nastavení pravidel je téměř nemožné vymáhat po škůdcích regresní spoluúčast na odškodňování. Náprava stavu není možná bez změny legislativy. Ale za závažnější považují „měkký“ přístup kárných žalobců k původcům škod.

Soustavu kárných žalobců vymezuje speciální zákon. Je hierarchická, ale ponechává předkladatelům podnětů ke kárnému řízení volbu kárného žalobce. Pravomoc kárného žalobce je osobní a nepřenosná. Dochází ale ke snahám vyhnout se plnění povinností kárného žalobce např. postoupením podnětu žalobci nižšího stupně. Ba setkal jsem se i s tím, že předseda soudu se jako kárný žalobce pokusil přenést nepříjemnou agendu „úkolováním“ kárného žalobce- ministra spravedlnosti.

Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci jako kární žalobci jsou často alergičtí na kárné podněty, přicházející z prostředí občanské společnosti. Snaží se své podřízené před nimi chránit: soudci a státní zástupci přece nikdy nechybují.

Za neutěšený stav nesou část odpovědnosti ministři spravedlnosti, kteří postupně vykonávali funkci od Listopadu 1989, a to jednak z titulu politické odpovědnosti za trpění nepravostí ve svěřeném resortu, ale také jako universální kární žalobci vůči všem kárně odpovědným činitelům resortu. Stává se často, že se snaží pravomoc nevyužívat, někdy možná z obav, že soudcovská lobby by je za podání kárné žaloby napadala kvůli domnělému zásahu do nezávislosti justice.

Protože ryba smrdí od hlavy, je přístup ministra k výkonu jeho osobní kárné pravomoci důležitý, při nejmenším jako vzor pro nižší kárné žalobce. Jako laik soudím, že ministři spravedlnosti by měli pravomoc kárného žalobce využívat častěji a důrazněji, aby kompenzovali bezbřehé „dobráctví“ kárných žalobců z řad soudců či vedoucích státních zástupců.

Ze zkušeností s vyřizováním podnětů ke kárnému řízení, zaslaných do vlastních rukou kárného žalobce – ministra Pavla Blažka jsem nabyl dojem, že pravomoc kárného žalobce nevykonává ministr, ale úředníci, nejčastěji referent Jan Valenta, zaštítěný ředitelkou odboru dohledu a kárné agendy Kateřinou Skalkovou. Jejich odpověď na kárný podnět začíná notoricky klauzulí „Ministerstvo spravedlnosti obdrželo Vaše podání ze dne …, označené jako „Podnět k zahájení kárného řízení“. Ignorují skutečnost, že podnět byl určen do vlastních rukou ministrovi-kárnému žalobci, přičemž ministerstvo nemá vlastní kárnou pravomoc.

Neodvolávají se na pověření ministrem k vyřízení podání nebo aspoň k předání vzkazu o jeho rozhodnutí. Sdělují vlastní rozhodnutí, k čemuž je zákon nezmocňuje. Na základě určité konkrétní zkušenosti se navíc obávám, že ministr se o podaném kárném podnětu ani nedověděl a o způsobu, jakým jej úředníci vyřídili, nic neví.

V současném případě pro jeho případnou orientaci uvádím, že dopis z 15.7.2024 nese č.j. MSP-440/2024-ODKADOH/6.

Různí občané zasílají ministrovi spravedlnosti do vlastních rukou stovky dopisů s různými návrhy, žádostmi či stížnostmi. Není fyzicky možné, aby je osobně četl. Práci místo něj musí odvést úřednický aparát. Ale ve věcech výlučné osobní pravomoci ministra je úplné „povolení otěží“ do rukou úředníků nežádoucí. Zvyšování objemu odškodnění dosáhlo nebezpečné hranice. Situace je kritická a ministr nesmí opominout žádný prostředek, jímž by mohlo dojít k zastavení nebezpečného tendru. Změna přístupu ke kárné pravomoci ministra by mohla být prospěšná.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.