Neznámý využil jeho přítomnosti k útěku a dodnes není známa jeho identita. Asi má dobrý důvod zůstat skryt v anonymitě. Při odjezdu Jakuba Juřeny z místa činu došlo ke kolizi mezi rozjíždějícím se osobním automobilem  a  podnapilým Petrem Haluškou. Řidič a poškozený byli téměř stejně staří, oběma bylo jednadvacet let. Osudový děj trval 2,5 vteřiny.  Petr Haluška byl přivezen do nemocnice v bezvědomí, s těžce poškozenými játry a  proraženou lebkou. Skonal na operačním stole v důsledku silného krvácení do dutiny břišní, které se lékařům  nepodařilo zastavit, ani vyvážit opakovanými transfuzemi. Událost jsem podrobně popsal v článku „Trest jako pomsta I“ z 15. července 2014.

 

Stejný senát rozhodoval v prvoinstančním řízení ve věci, kdy  odsoudil Jakuba Juřenu za těžké ublížení na zdraví k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Soudní jednání provázel intenzivní zájem místních médií a veřejnosti, zaměřený v neprospěch obžalovaného. Vrchní soud v Olomouci k odvolání  žalobce Romana Kafky přitvrdil: zpřísnil trestní kvalifikaci na těžké ublížení na zdraví s následkem smrti a zvýšil trest odnětí svobody na osm a půl roku. Na základě srovnání s tresty, uloženými v jiných srovnatelných kauzách, které provedl  si jako laik troufám tvrdit, že soud potrestal Jakuba Juřenu drakonickým trestem.

 

Jakub Juřena sice nastoupil trest, ale s oporou  rodiny se pokusil rozsudek zvrátit. Po odmítnutí dovolání a ústavní stížnosti se pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu. Řízení se uskutečnilo během tří stání v období od 15.května do  9. července 2014 opět u Krajského soudu v Brně – pobočce Zlín před senátem Jiřího Dufka. Probíhalo v dusné atmosféře nenávisti k odsouzenému a jeho rodině, roztáčené rodinou poškozeného, místním tiskem a také žalobcem Romanem Kafkou, který vybočil daleko za hranice povinné nestrannosti státního zástupce. Nové poznatky, jež měly zvrátit původní rozsudek, obsahoval komplexní znalecký posudek týmu doc. Karla Jelena z Fakulty tělesné výchovy a sportu Karlovy university. Soud návrh na povolení obnovy zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil i Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní. Průběh řízení jsem zaznamenal v článku „Trest jako pomsta II“ z 15.července 2014. Žadatel nepodal ústavní stížnost se záměrem pokusit se později znova o povolení obnovy procesu s novým znaleckým posudkem. Spolek Šalamoun neuspěl s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.

 

Přípravy nového znaleckého posudku se tentokrát podjala jako znalecký ústav Nemocnice Na Bulovce. Měl obsahovat nové poznatky, soudu dříve neznámé, které měly změnit jeho názor na míru zavinění pana odsouzeného. Obhájci odsouzeného  předložili další žádost o povolení obnovy procesu až v únoru r. 2017.

 

Oproti řízení z r. 2014 veřejné zasedání k novému návrhu na povolení obnovy procesu proběhlo v klidné atmosféře. Odsouzený a jeho rodina nebyli tentokrát vystaveni nadměrnému zájmu novinářů ani projevům nenávisti ze strany veřejnosti.

 

Samo řízení je dalším z četných příkladů předem dané beznadějnosti pokusů o povolení obnovy řízení. Předsedkyní senátu byla stejná soudkyně, která rozhodovala v původním řízení ve věci.  Takto se to dělá běžně, i když to není nutné a leckde v zahraničí to je přímo zakázáno: trestní řád stanoví pouze, že pro řízení o povolení obnovy procesu je příslušný soud, který v původním procesu rozhodoval v 1.stupni.

 

Nicméně až na dvě menší odchylky, o kterých se zmíním níže, se paní předsedkyně po větší část jednání nechovala viditelně nepřátelsky, byla spíše vlídná a místy ironická, její způsob vedení jednání nevybočoval z mezí obvyklosti. Nicméně její zakotvení v závěrech meritorního řízení se projevilo v jejich tabuizaci, která šla tak daleko, že paní předsedkyně vytkla obhájci označení osudové události za nehodu, neboť se přece jednalo o úmyslný čin. Úmyslnost jednání Jakuba Juřeny má v souladu se zásadou in dubio contra reo dokazovat jeho údajný výrok „jak si chlapci, přejete“ při nastupování do auta,  na který si s několikadenním zpožděním vzpomněl svědek Ondřej Černuška, v osudové chvíli podnapilý.  V souladu s pochybným, v pořadí druhým posudkem z forenzní biomechaniky, vypracovaným zprofanovaným znalcem prof. Jiřím Strausem, se držela  přesvědčení, že auto narazilo do poškozeného zezadu, i když podle svědeckých výpovědí byl poškozený k němu obrácen čelem a trapnost Strausových vývodů odhalil jeho  střet s posudkem týmu doc. Karla Jelena při minulém řízení o povolení obnovy procesu. Tehdy si musel pomoci v argumentaci nákresem, na němž noha ležícího poškozeného procházela tělesem kola auta. „Zkoušela“ znalce- lékaře, zda vypočítali sami rychlost vozidla při kolizi. Ostatně ve více případech se snažila ztrapnit je tvrzením, že byli v poznání věci omezeni tím, že měli k disposici pouze podklady, které dostali od obhajoby. „Folklorním“ úkazem bylo  její přesvědčení,  že SUV Volkswagen Touran je skříňové nákladní vozidlo, když ve skutečnosti jde o luxusní osobní automobil, který v době jednání dokonce parkoval před soudní budovou.

 

Je ovšem pravda, že vypovídací hodnota posudku znalců z Bulovky nedosáhla úrovně práce týmu doc. Karla Jelena a jejich představitel Petr Tomášek byl při svém vystoupení občas nejistý.

 

Každá etapa trestního řízení má být krokem k hledání materiální pravdy. Předchozím krokem bylo řízení o povolení obnovy procesu z r.2014, které při nejmenším přineslo mnoho podnětů k zamyšlení nad původním rozsudkem. Ve zformalizovaném pojetí řízení o povolení obnovy procesu se ale závěry meritorního řízení berou za zjevenou pravdu, kterou výsledky jednání o zamítnutém předchozím návrhu na povolení obnovy procesu nemohou zpochybnit. Výsledky znaleckého posudku týmu doc. Karla Jelena přinesly mnoho poznatků, které skutkovou základnu výchozího procesu notně rozviklaly. Z hlediska současného procesu ale z formálně právních důvodů k nim soud  nemohl přihlížet. Zůstává nevyřešená otázka, jak by senát  Ivety Šperlichové hodnotil závěry znalců z Nemocnice Na Bulovce, kdyby je propojil s tím, co v soudní síni zaznělo v r.2014.

 

Ze znaleckého posudku z Bulovky shodně se závěry meritorního rozsudku vyplývá, že příčinou úmrtí poškozeného bylo vážné poškození jater. Zatímco v původním rozsudku jde o následek pádu po nárazu vozidla a o příčinné souvislosti nejsou pochybnosti, v tomto i v předchozím řízení o povolení obnovy zazněly námitky, podložené literární rešerší a vlastní zkušeností znalců: znalci odmítali přijmout vysvětlení těžkého poškození jater působením nízkoenergetického impulzu, uděleného tělu poškozeného autem, jedoucím rychlostí svižné chůze. Ostatně i znalci obžaloby z předešlého řízení o povolení obnovy procesu věděli, že rozsah poškození jater je podstatně větší, než by se dalo při malé rychlosti vozidla předjímat. 

 

Oba týmy, působící na straně obhajoby, se snažily najít jinou příčinu pohromy. Tým doc. Karla Jelena ji hledal v nějaké události, která se stala dříve a jinde. Tým Nemocnice Na Bulovce ji hledal v neodborné resuscitaci, kterou dle výpovědi pana odsouzeného prováděl opilý kamarád poškozeného, svědek Ondřej Černuška. Shodně s posudkem prof. Michala Berana z minulého řízení o povolení obnovy, který Vrchní soud v Olomouci z formálních důvodů nepřijal, zjistili, že pohromu způsobilo prudké tupé násilí velké intenzity, působící na malé ploše zepředu, přičemž ostatní orgány v břišní dutině zůstaly nepoškozené.  Ovšem svědek Ondřej Černuška provádění resuscitace vždy důsledně popíral a ani tentokrát postoj nezměnil (kdo by se hlásil k odpovědnosti za smrt kamaráda ?).  V situaci „tvrzení proti tvrzení“ paní předsedkyně dala přednost svědkovi. Ostatně věřila v jeho věrohodnost nejen v tomto případě, ale i při vyhodnocení jeho svědectví, že Jakub Juřena při nastupování do auta utrousil poznámku „jak chlapci, chcete“ , na což si vzpomněl s několikadenním zpožděním. Naproti tomu mu neuvěřila, že pan poškozený stál v okamžiku střetu s autem čelem k němu. Tedy: střídavě věřila či nevěřila, podle toho, jak se jí to hodilo. Zůstala nevyužitá třetí možnost původu poranění: silný úder pěstí nebo kopanec do břicha při potyčce s neznámým mužem. Tímto směrem se ale nikdo nepustil, protože navzdory opakované medializaci případu se dosud nepodařilo zjistit totožnost třetího účastníka konfliktu na parkovišti u Kauflandu.

 

Nicméně představitel znaleckého týmu Petr Tomášek trval na tom, že v případě uznání obrazu incidentu, s nímž se ztotožňuje předsedkyně senátu, nemůže najít vysvětlení příčin rozsáhlého poškození jater. Čím déle trvalo vystoupení Petra Tomáška, tím bylo jasnější, že předsedkyně senátu setrvá na svém vyhodnocení důkazní situace z výchozího rozsudku. Nepříznivě pro stanovisko Nemocnice Na Bulovce vyzněl i názor znalců ze strany obžaloby z předchozích řízení, zde rovněž slyšených . Zamítnutí návrhu na povolení obnovy nebylo za daných okolností překvapením.

 

Shrnuji: tři týmy znalců si jsou vědomy, že rozsah poškození jater zesnulého je nepřiměřený energii, kterou tělu poškozeného udělil pomalu jedoucí automobil. Znalci ze strany obžaloby přesto srážku s autem přijímají jako příčinu poranění, zatímco dva další týmy se marně snažily najít jiné vysvětlení. Zásada in dubio pro reo ale v tomto případě nemá vliv, protože pochybnosti byly vysloveny až v řízení o povolení obnovy, v němž jim soud nedal za pravdu.

Nemění to nic na tom, že výchozí proces by zasloužil přezkoumání ještě i z důvodu neuplatnění principu in dubio pro reo při vyhodnocení výroku „jak chlapci chcete“, který lze vyložit i jinak než jako signál, že se pan odsouzený rozhodl úmyslně najet na Petra Halušku, s nímž neměl žádný konflikt.

 

K úplnosti obrazu soudního řízení patří také lidské projevy účastníků. V našem případě je zajímavý především přístup žadatele o obnovu Jakuba Juřeny, který celým svým chováním vyjadřoval skepsi k výsledku řízení. Předsedkyně senátu se rychle zorientovala dotazem na něj, zda se jedná o návrh jeho nebo advokátů. Tázaný potvrdil, že s podáním návrhu souhlasí, ale jeho dílem není. V dalším průběhu se pak zásadně k ničemu nevyjadřoval, odmítl vypovídat a nakonec se vzdal práva stížnosti pro  sebe i další oprávněné. Kromě nedůvěry k zdejšímu soudu se do jeho chování promítly obavy, že toto nebo navazující řízení by mohlo ohrozit drobné  legální výhody, zpříjemňující život za mřížemi, jež si během pobytu ve vězení vydobyl, popřípadě by mohlo narušit řízení o podmíněné propuštění, na které bude mít brzy nárok. Kolize souběžných řízení bývá často předmětem úvah o taktice postupu odsouzených. Zde se tento faktor projevil velmi zřetelně. V budoucnu jej může odstranit zavedení elektronického soudního spisu, s nímž by mohly pracovat dva i více soudů současně nezávisle na sobě. 

 

Lidským projevem je i žízeň. Jeden z účastníků jí nedokázal vzdorovat a napil se vody z PET-lahve, za což jej předsedkyně senátu oprávněně pokárala. Nicméně sama se opakovaně občerstvovala ze sklenice, skryté za displejem počítače. Quod licet Iovi non licet bovi.

 

Nejvýraznějším byl ale výtrysk bolesti matky odsouzeného. Čím více se blížil konec dokazování a souběžně se zvyšovala pravděpodobnost, že soud návrhu na povolení obnovy nevyhoví, tím více rostlo její psychické napětí. Nakonec je nezvládla, povstala a hlasitě oznámila předsedkyni senátu odchod ze soudní síně s tím, že již „to nemůže dále poslouchat“. Paní předsedkyně ocenila její výstup pokutou, kterou ale nakonec vzala zpět (což jí slouží ke cti) a pokynem justiční stráži, aby výtržnici vyvedla nejen ze  soudní síně, ale i z budovy. Pokud by došlo jen na pokutu a vyvedení ze soudní síně, po formálně právní stránce bych neměl předsedkyni senátu co zazlívat. O jejím právu na vykázání nejen ze soudní síně, ale z celé soudní budovy mám ale pochybnost. Zejména si myslím, že utrpení matky, marně bojující dlouhé roky za spravedlnost pro své dítě, zasluhuje shovívavé posouzení případného nevhodného vystoupení.

 

Na závěr dodávám, že pro články z tohoto procesu jsem volil nadpis „Trest jako pomsta“, protože na jedné straně jsem si vědom hrůznosti ztráty, kterou utrpěla rodina pana poškozeného, na druhé straně soudím, že velikost neštěstí se nezmenší  pohromou, uvalenou na rodinu odsouzeného, dle mého subjektivního laického názoru odsouzeného k nepřiměřeně přísnému trestu. Trest má být vždy přiměřený, neb není pomstou podle zásady „oko za oko, zub za zub“, ale pouze spravedlivým trestem. Veřejnost a rodina poškozeného si ale žádali pomstu a soud jim vyhověl meritorním rozsudkem i nepovolením obnovy řízení.