To jsem ale ještě nevěděl, co bylo dál. Poznáním  „útočníků“ při rekognicích jim Vašnosta způsobil citelné příkoří, které zasáhlo i jejich rodiny. K „lahůdkám“ patřilo vyděšení malých dětí hlučným vpádem policie do bytu při domovní prohlídce. Napadli jej proto trestním oznámením pro křivé obvinění. Stejně jako v případě podezření, že policisté zmanipulovali  rekognice, i v tomto případě narazili na odpor. Oznámení skončilo založeno ad acta a tento stav se nepodařilo zvrátit, i když využili všech dosažitelných opravných prostředků.

Úvahy všech úřadů, jež se případem zabývaly, vyústily do shrnujícího vyjádření, že k stíhání není důvod, protože není prokázáno, že Vašnosta při rekognicích nemohl mluvit  pravdu, nebo že se mohl neúmyslně zmýlit.

Takovou úvahu jako laik považuji za úděsnou. Pokud připustily příslušné orgány, že Vašnosta mluvil pravdu, projevily pohrdání pravomocným soudním rozhodnutím, jež vylučuje pravdivost jeho tvrzení, že policií předestřené muže poznává jako pachatele přepadení. Kulhá i úvaha, že se Vašnosta mohl neúmyslně zmýlit. Bylo by to možné pouze v případě, že by  poznávaní byli nápadně podobní skutečným pachatelům. Kdyby se jednalo o jednoho útočníka, mohl bych připustit, že taková situace by mohla nastat. Ale zde nejde o jednu osobu, takže pravděpodobnost nápadné  shody podob je blízká nule. Domněnku, že by se Vašnosta mýlil neúmyslně považuji jako laik za slabomyslnou. Jako předkladatel trestního oznámení měl nepochybně zájem, aby proběhlo trestní řízení. Jistě musel předpokládat, že zpochybněním pachatelství předestřených mužů by průchodnost obvinění zpochybnil, možná by dosáhl odložení případu, o což nestál. Hypoteticky lze ale připustit, že se mohl mýlit: předestřené muže sice nepoznal, ale  protože vzhled poznávaných odpovídal popisu, který mu před rekognicí poskytli provádějící policisté, „poznal“ je, i když je ve skutečnosti nepoznal. Mohlo k tomu dojít, pokud policisté, kteří prováděli rekognice, měli z jakýchkoli důvodů zájem, aby trestní řízení proběhlo za každou cenu. V tom případě bychom se ale vrátili k podezření, že policisté rekognice zmanipulovali, což orgány nechtějí v žádném případě připustit. Ale ani v tom případě, že by Vašnosta muže jako pachatele ve skutečnosti nepoznal, ale uvěřil, že to musí být ti praví, když mu je policisté předestřeli, jednal křivě a měl by nést odpovědnost. Škody, jež křivě obvinění utrpěli, jsou značné a pár korun odškodného od státu je nezahladí.

Z případu lze vyvodit, že orgány činné v trestním řízení, které se rozhodly poskytnout pachateli trestného činu  ochranu, někdy není možné vyvést z jejich postoje. Navíc Ústavní soud mnohokrát judikoval, že naše právo nezaručuje občanům, že pachatel trestného činu proti nim musí být potrestán. Výše popsaný příběh odhaluje následky uplatnění ústavněprávního moudra v praxi. Občan nemá záruku, že pachatel příkoří, jež utrpěl, bude potrestán.  A kromě učených obecných právnických úvah se většinou ani nedoví, proč orgány k jeho utrpení přistoupily s pohrdáním a jeho původci zajistily beztrestnost.

Je přece jen pouze občan s pomyslnými právy, na jejichž porušování má stát svaté právo (nebo si to aspoň myslí).