Mluví se v nich o drsnosti, čistkách, padání hlav jako na frontě a nakonec i o masakru. První pohled na ně vyvolává dojem, že konečně začalo hromadné propouštění třech desítek exprokurátorů, bývalých členů KSČ, vydaných na milost a nemilost nemilosrdnému „čističi“, jímž by v tomto případě byl pověřený vrchní státní zástupce Stanislav Mečl.

Obsah článku ale ukazuje, že jde pouze o záměr vyvolat senzaci použitím  značně nadsazených titulků. Čteme zde všeho všudy o sesazení z funkcí trojice státních zástupců – Vlastimila Rampuly, Libora Grygárka a Ladislava Letka a o propuštění bývalé mluvčí Ireny Válové, která nebyla zaměstnankyní úřadu. Žádný státní zástupce nebyl vyhozen ze zaměstnání, na nikoho zatím nebyla podána kárná žaloba, ani trestní oznámení. Autor nezahrnul bůhvíproč do přehledu sesazených Borise Havla a Marcelu Kratochvílovou, funkčně rovnocenné Ladislavu Letkovi, kteří padli ve stejné době. Snad až na jednu výjimku není důvod nikoho z nich litovat, spíše je na místě zamýšlet se nad tím, jak je možné, že se někteří z nich mohli se svou špatnou minulostí prokurátorů protiprávního režimu a členů KSČ a popřípadě i s jinou zátěží stát státními zástupci v zemi, v které platí zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Pro pamětníka poúnorových a posrpnových čistek z let 1948 a 1968 opatření Stanislava Mečla nejsou masakrem, i když jejich rozsah přesahuje „pohromu“, popisovanou Janem Hrbáčkem. Spíše se jedná o závan vlažného vánku, který odnesl  trochu špíny  a osvěžil zatuchlý vzduch v úřadě.

Zkušeného novináře, jakým jistě Jan Hrbáček je, by dění na Vrchním státním zastupitelství v Praze nemělo překvapit, ani zneklidnit, a už vůbec by jej nemělo přivést k zpochybňování Mečlova postupu. Nebo snad v tomto případě platí přísloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“?

Vývoj, který kritizuje, má přece svou logiku, je předvídatelný a zákonitě bude pokračovat do šíře a také směrem dolů. Pro úplnost by měl pokračovat  i směrem nahoru, k ministrovi, který z titulu své pravomoci sehrál v „kauze Čunek“ úlohu capo di tutti capi. Když byla konečně odvolána Renata Vesecká, která nevyhnutelně musela přijmout odpovědnost za selhání své i svých podřízených, i když možná byla více obětí politické hry než původkyní korupčního zásahu státních zástupců ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, mohlo být každému jasné, že po ní dojde nějakým způsobem na všechny, kteří patří do její „krevní skupiny“. Celá klika, jejíž jádro projevilo ochotu vyhovět politické objednávce, musí odejít. Ten, kdo jednou selhal tak zásadním způsobem, nesmí dostat příležitost, aby někdy příště opět podlehl pokušení,  nebo aby infekci  pokleslé profesní morálky přenášel na své okolí.

Vlastimil Rampula měl dvojí smůlu: je považován za člověka Renaty Vesecké a kromě toho jeho úřad dlouhodobě neodváděl výkony, které se podle současného politického vedení státu od něho právem očekávaly. V jeho odvolání se tedy prolíná vymítání ďábla spoluúčasti na „kauze Čunek“ či příslušnosti k „lidem Renaty Vesecké“ s opatřeními na nápravu pověsti Vrchního státního zastupitelství v Praze, označovaného novináři za „vrchní státní zametačství“. Drobným doplňkem je jeho neochota podřizovat se autoritám. To vše společně rozhodlo o jeho osudu.

Pavel Zeman provedl změny na Nejvyšším státním zastupitelství, odstranil Annu Jahodovou, pověřenou vedením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové po jmenování bývalé krajské státní zástupkyně Renaty Vesecké nejvyšší šéfkou žalobců, a dočkal se odvolání Vlastimila Rampuly.  Provedl personální změny na Nejvyšším státním zastupitelství. Pak vyslal Stanislava Mečla, aby zabezpečil příznivý obrat v činnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze, kritizovaného za nezpůsobilost usvědčit z trestné činnosti původce velkých obchodních případů, na nichž lpí podezření na neoprávněné obohacení ke škodě státu, na daňové úniky, podvody, tunelování, korupci a jiné hříchy.

To vše jsou kroky, které dávají smysl. Otazník je pouze nad výběrem lidí, jimiž Pavel Zeman nahradil odvolané souputníky Renaty Vesecké, a to navzdory tomu, že jeho manévrovací prostor byl omezen zamořením úřadu  bývalými prokurátory a vojenskými prokurátory, vesměs bývalými členy KSČ. Nevíme také, jak vylepší Stanislav Mečl kvalitu souboru vedoucích oddělení, tedy kým  nahradí sesazené.

Představa, že by Stanislav Mečl mohl dokázat rozhýbat tento úřad se stejnými vedoucími oddělení, kteří se zasloužili o jeho špatnou pověst, je samozřejmě nesmyslná. Nedalo se proto očekávat, že by si chtěl nechat vedle sebe jako náměstka Libora Grygárka, kterého vytáhl do funkce svého prvního  náměstka jeho předchůdce. Klade-li se Vlastimilu Rampulovi za vinu, že Vrchní státní zastupitelství v Praze selhávalo, Libor Grygárek se nemůže tvářit, že se ho to netýká, protože všechny tzv. „zametené“ kauzy prošly útvary, jež mu byly podřízeny. Chápu, že se mu sesazení nelíbí, když si dlouhé roky pěstoval postavení šedé eminence úřadu a jeho neformální vliv neohrozila ani minulost dohlížitele nad zákonností nezákonných brutálních zákroků komunistické policie proti účastníkům protirežimních demonstrací. Ale vzhledem k zásadním změnám ve vedení státního zastupitelství by reálně uvažující člověk na jeho místě neměl s ničím jiným počítat a neměl by se cítit dotčen.

Mimochodem, neslouží  ke cti Vlastimilu Rampulovi a Liboru Grygárkovi, že musel přijít až Stanislav Mečl, aby odvolal vedoucího oddělení, kterému lze kromě pochybných rozhodnutí přičíst k tíži  holdování tvrdému alkoholu v kanceláři v pracovní době.

Nicméně Jan Hrbáček se dotkl vážného problému sporného právního postavení Stanislava Mečla jako pověřeného vrchního státního zástupce a právem poukázal na to, že námitku rozhodování neoprávněnou osobou by proti němu mohl uplatnit každý, kdo se bude proti jeho zákroku hájit soudní cestou.

Hrbáčkovy výhrady souzní s  hlasem zdravého selského rozumu ve výrocích  místopředsedkyně vlády Karolíny Peake, která odmítá ohýbání  práva podle momentálních potřeb a trvá na tom, že zákon o státním zastupitelství institut pověřeného vedoucího státního zástupce nezná. Pravda je skutečně taková, jakou tato vyznavačka jedenáctého přikázání (nedej se oblafnout!) uvádí. A státní orgány smí činit jen to, co jim zákon dovoluje nebo ukládá.

Bylo by ovšem podivné, kdyby sám Stanislav Mečl dával veřejně najevo pochybnosti o zákonnosti svého pověření, když má v ruce jmenovací dekret ministra spravedlnosti. Pochybnosti nelze očekávat ani od nejvyššího státního zástupce, který jeho vyslání do Prahy navrhl, ani od  ministra spravedlnosti, který jej pověřil a ostatně tímto způsobem obsazuje i místa na ministerstvu, dokonce zaměstnanci cizí organizace.

Je ale také zřejmé, že ponechání vrchního státního zastupitelství po odvolání Vlastimila Rampuly na delší dobu v rukou náměstka Libora Grygárka by nedávalo smysl: k žádným zásadním změnám k lepšímu by za jeho působení nedošlo. Uznáme-li platnost zásady „účel světí prostředky“, bude se nám dočasné pověření Stanislava Mečla jevit jako správné řešení, které má pouze malou vadu na kráse: nevyhovuje zásadě nepodřizování formálního práva krátkodobým potřebám účelného řízení organizace. 

Východisko vidím v jednoduchém opatření: v rychlém jmenování Stanislava Mečla řádným vrchním státním zástupcem. Zdá se, že mezi ním a Pavlem Zemanem panuje shoda, proto lze předpokládat, že by mohli uzavřít kavalírskou dohodu, na jejímž základě by se na obsazení úřadu znova dohodli po konečném vyjasnění dalšího osudu Vlastimila Rampuly. Riziko z navrženého řešení není velké. Je velmi pravděpodobné, že s přijetím nového zákona o státním zastupitelství dojde ke zrušení vrchních státních zastupitelství jako zbytečného mezičlánku. Může se stát, že Vlastimil Rampula uspěje v soudním sporu o neplatnost odvolání, ale stejně nebude mít kam se vrátit.

Ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila odradila od okamžitého obsazení uvolněného místa po Vlastmilu Rampulovi jeho hrozba, že se proti odvolání ohradí správní žalobou. Nemohl ji vzít na lehkou váhu díky neblahé zkušenosti s nevydařeným odvoláním tří vedoucích státních zástupců, kteří se po úspěšném soudním sporu s ministrem po třech letech od odvolání domohli finančního odškodnění a návratu na svá původní, mezitím obsazená místa. Na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L. v této souvislosti nastalo dvojvládí, které rovněž odporuje zákonu. Jeho vznik hrozil také na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci, kde se mu podařilo předejít nešetrným přitlačením vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové k poznání, že dobrovolná resignace je správně pochopená nutnost. Vzpomínky na nezdařené odvolání státních zástupců a na jeho následky určitě nejsou Jiřímu Pospíšilovi příjemné.  Mohou mít až traumatizující účinky.

Opakování takových situací v krátké době po sobě by mělo být impulzem k vyjasnění a rozumnému nastavení hranic dělby pravomocí mezi státní správou soudnictví a státního zastupitelství na straně jedné a justicí na straně druhé. Není přece možné, aby zásahy moci soudní opakovaně vyvolávaly zmatek v orgánech činných v trestním řízení a ztěžovaly rozhodování o personálních záležitostech v resortu.

Tytam jsou klidné časy, kdy vedoucí manažeři si byli vědomi toho, že rubem jejich zvýhodněného postavení je snadná odvolatelnost podle pravidla, že ten, kdo jmenuje, také odvolává. Ústava ani zákony o soudech a soudcích a o státním zastupitelství nevymezují do podrobností postup a podmínky odvolání vedoucích funkcionářů státní správy justice či státního zastupitelství. To je volný prostor pro vznik rozporů mezi názory odvolávajícího a soudu: každý z nich může vidět průkaznost a naléhavost důvodů k odvolání jinak.  Ilustrací idylických časů je počínání oblíbeného ministra spravedlnosti Otakara Motejla, který ihned po nástupu do úřadu odvolal bez velkého zdůvodňování pět předsedů krajských soudů a v posledních minutách před odchodem z funkce ještě vrchního státního zástupce v Praze. Nikoho z postižených nenapadlo, že by se mohl bránit soudní žalobou a případně po letech vystrnadit svého nástupce z funkce.

Průlom způsobila počátkem r. 2006 vzpoura  předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky, který ji odvolal z funkce. Postavil se za ni Ústavní soud ČR a paní vzdoropředsedkyně vládne dosud. Jejího příkladu pak následovali zmínění státní zástupci, kteří svou při s ministrem řešili prostřednictvím správních soudů.

Považuji nadřazení moci soudní nad pravomoc vnitřních orgánů moci výkonné při rozhodování o osudech vedoucích manažerů za nezdravé. Soudy v tomto případě zasahují významným způsobem do chodu organizace, za kterou neodpovídají a naopak vyřazují z rozhodování funkcionáře, nesoucí odpovědnost. Požadavek, aby vedoucí pracovník  plně odpovídal za svůj úřad a musel přitom podle rozhodnutí soudu strpět podřízeného, který se nepodřizuje jeho pokynům nebo viditelně nestačí na své úkoly, odporuje zdravému selskému rozumu. Protismyslná je také nezbytnost udržovat organizaci v chodu v podmínkách několikaměsíčního nebo i několikaletého čekání na výsledek soudního rozhodnutí, bez něhož nelze uspořádat její personální poměry.

Vyšlo 10.12.2011 na webu Šalamouna a Politikonu