Miloš Zeman se s tímto pojetím svého úřadu zřejmě ztotožňuje a svými osobnostními vlastnostmi a politickými názory jeho nárokům velmi dobře vyhovuje, včetně sklonu k plebejství a k populismu. Vzniká dojem, že nápad na zavedení přímé volby prezidenta jeho tvůrci ušili Zemanovi na míru, nebo se prezident pro tuto úlohu narodil. Využívá oslabení souboru parlamentních stran, vyvolaného pádem Petra Nečase, a vniká do takto vytvořeného volného prostoru s cílem posunout politické poměry v zemi do polohy, v které je chce mít.

Vyvolává tím zděšení mezi politickými pleticháři a za nimi stojícími podnikatelskými skupinami, přivyklými provozování politiky jako nekonečného řetězu výměnných obchodů, z něhož aspoň některým občas „kápne“ malá provize. Rádi by prezidentův pochod za jeho cíli zastavili, ale zatím si Miloš Zeman udržuje počáteční výhodu prvního tahu. Vždy je o krok před nimi a nakonec dosahuje svých dílčích cílů. Parlamentní strany mu nedokáží čelit, protože jejich síly jsou roztříštěny zvenčí i zevnitř. Volají proto po změně ústavy, jimiž by spoutali pevnými okovy prezidentovy choutky po prosazování vlastní politiky. Jdou tím ale jednoznačně proti vůli národa, který velkým zájmem o prezidentské volby dal jasně najevo, že je dosavadním způsobem výkonu státní moci zklamán a přeje si změnu, již by očekával od kteréhokoli z uchazečů o úřad, a jen náhodou to je právě Miloš Zeman, který ji přináší.

Ostatně praxe ukazuje, že úprava ústavy není nezbytná. Kdyby se parlamentní strany dokázaly sjednotit na záporném postoji k Zemanovu rozhodnutí vytvořit vládu mimo parlament, během několika týdnů by jej donutily smířit se s vládou, vzešlou z jejich dohody, která mohla dovládnout do řádných voleb. Jenže chtivost moci, nedočkavost v sahání po možná příznivém volebním výsledku zaslepily některým oči a přiměly je vyjít prezidentovi vstříc: prospěch strany je jim přece vždy důležitější než zájem státu.