Dne 18.května 2019 vyšel na České justici rozhovor s bývalým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou, který rovněž odmítl domněnku o existenci čtyřstupňové soustavy obecných soudů a její nadměrné „výšce“ jako příčině zdlouhavosti soudního řízení. Vyjádřil  se, že uvnitř čtyřčlánkové organizační struktury soustavy soudů  působí dvě souběžné třístupňové soustavy.  Ve stejný den pak stejné téma se stejným výsledkem pojednala v článku na Parlamentních listech bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Něco asi na tom bude, když jsme se všichni tři bez vzájemné domluvy ke stejné věci vyjádřili shodně.

Následně 19.května 2019 se na Parlamentních listech objevil redakční článek s mnohoslibným nadpisem „Marie Benešová vydala výbušné svědectví: Lidé z Hradu chodili konzultovat soudní kauzy už za prezidenta Havla“, který vzbudil můj zájem. Je to shrnutí rozhovoru s paní ministryní, uveřejněného na Deníku.cz. Nadpisy obou článků ve mně vyvolaly obavy, že po odstoupení od záměru pustit se do reorganizace soudnictví a státního zastupitelství si paní ministryně našla nějakou novou hračku a hlásá nějaké další nehoráznosti.

Ve skutečnosti „výbušná zpráva“ nijak v daném směru výbušná není, protože paní ministryně jí hned dalšími větami vylámala zuby: vysvětlila, že samo uskutečnění konzultací není pohoršlivé, záleží na obsahu jednání. Vzhledem k tomu, že v té době byla nejvyšší státní zástupkyní, dá se předpokládat, že by na zjištění o nezákonnosti styků mezi Kanceláří prezidenta republiky, popř. Václavem Havlem osobně, a soudy reagovala přijetím patřičných opatření.

V souvislosti s výše zmíněnými články mě zajímalo,  zda se vrátila k námětu možných změn v organizační a řídící struktuře soudní soustavy a státního zastupitelství. Zjistil jsem, že se jen okrajově dotkla organizace státního zastupitelství, přičemž nadále setrvává na představě, že u vrchních soudů jako soudů druhého stupně musí intervenovat státní zástupci z třetího stupně, což vede v přípravném řízení trestním k rozdělení státu na dvě země s dvěma sídelními městy zemských (vrchních) státních zastupitelství, poněkud se odlišujících chováním. V dobách, kdy se vedly líté boje mezi stoupenci a odpůrci rušení vrchních státních zastupitelství jsme si snad vyjasnili, že udržování čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství a dělení státu na dvě části pouze kvůli obsluze vrchních soudů jako soudů druhého stupně není vůbec nezbytné.

Zaujala mě zmínka paní ministryně, že nikdy nejednala tak, aby zpochybnila svou nestrannost. Namítám, že její vstup jako společnice do kanceláře, která spravovala záležitosti „katarského prince“  a následné sblížení s podnikatelskou skupinou kolem Moravských naftových dolů, zahrnující členství v představenstvu společnosti Europgas a.s. vyvolává podezření, že její tvrzení není zcela přesné.

Vystoupení Marie Benešové skutečně „výbušný“ obsah má, ovšem jinde než tam, kde jej vidí obě redakce. Spočívá v projevech její nespokojenosti se situací ve státním zastupitelství a v  nezastíraném rozporu mezi názory paní ministryně a nejvyššího státního zástupce na možnost výskytu trestních kauz, vyvolaných na objednávku. Bude-li Marie Benešová prosazovat své názory se stejnou neomaleností, jakou kdysi projevila v konfliktech s krajskou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou či později s ministrem Pavlem Němcem, čekají Pavla Zemana horké chvilky. Naopak, kdyby měl stejný sklon k neomalenému jednání  jako jeho odpůrkyně, mohl by následovat jejího příkladu a podat na ni trestní oznámení třeba pro šíření poplašné zprávy. To ale Pavel Zeman neudělá.

Tak zásadní rozpor mezi ministryní a nejvyšším státním zástupcem je skutečně významným úkazem, který by vláda neměla strpět: jeden z nositelů rozporných názorů by si měl hledat chleba jinde, a to bez ohledu na to, co si  o tom myslí demonstranti na náměstích českých a moravskoslezských měst. Související problematikou jsem se zabýval v článku „Sám proti triumvirům“ , v němž jsem m.j. upozornil na možnost záměny pojmů „objednání trestního stíhání“ a „účelové vyvolání trestního stíhání“. V případě vystoupení Marie Benešové mi není jasné, zda oba pojmy přesně odlišuje. Přímé objednání trestního stíhání, přijetí objednávky a dokonce její uspokojení by bylo protiprávním jednáním nejvyššího stupně závažnosti a ve vězení by měl skončit nejen objednatel, ale také policisté, kteří se rozhodli poptávce vyhovět. Má-li v tomto případě Marie Benešová skutečné důkazy o přijetí a provedení přímé objednávky trestního stíhání, jako osoba práva znalá a vybavená značnou mocí by měla vyvolat trestní stíhání pachatelů. Stane-li se tak, budu se zájmem sledovat, zda má trestní oznámení ministryně spravedlnosti větší váhu než podání občanů, čili zda s ním GIBS „vyběhne“ se stejnou chutí, jak  to činí jiným. 

Pokud ale Marie Benešová  takové důkazy nemá, nebo pokud by jí vyvolané trestní oznámení nevedlo k pravomocnému odsouzení, je  na místě hodnotit její vystoupení jako šíření poplašné zprávy. V tom případě by měla odejít, ať již resignací nebo odvoláním.

Na základě poznatků z vlastní praxe soudím, že k vyvolání trestního stíhání přímou objednávkou může dojít jen v ojedinělých případech, takže zneklidňování obyvatelstva diskusemi na toto téma považuji za nepřiměřené. Jinak to  je s účelovým vyvoláním trestního řízení, k němuž nepochybně občas dochází a je trestuhodným jednáním.

Vyšlo 20.5. 2019 na mém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s.