Z mého laického pohledu je případ, zahájený trestním oznámením z 8. října 2014, uzavřený s konečnou platností. Neznám právní nástroj, jehož použitím by mohlo dojít k zvrácení pravomocného rozsudku. Dlužníkovi Pavlu Buráňovi se nepodařilo dostat do vězení svého věřitele Jaroslava Novotného a jeho nevinnou manželku, která s obchodními vztahy obou pánů neměla nic společného. Přesto případ v médiích dále žije. Připomíná mi to růst vousů na tváři zesnulého.

Příčinou je zarputilost miliardáře Pavla Buráně, který se nemůže smířit s tím, že jeho past na věřitele sklapla naprázdno. Vytrvale se snaží přesvědčit veřejnost, že má uvěřit v zázrak únosu bez únosců, ačkoli neexistuje nástroj trestního práva, který by veřejné mínění mohl přeměnit ve zvrácení pravomocného rozsudku.

Neváhá vynaložit na to značné finanční prostředky. Patrně nejnákladnějším výstupem jeho snažení je vydání knihy Zločiny beze zbraní 2, jejíž první kapitola, sepsaná podle vyprávění Pavla Buráně spisovatelkou Marií Formáčkovou, líčí Pavla Buráně jako oběť zločinného jednání Novotných, následně Novotné jako odpuzující zločince. Novotní se právem cítí poškozeni a navrhli proto prostřednictvím advokáta Městskému soudu v Brně, aby zakázal distribuci zlolajné knihy. Soud vyhověl nejdříve vydáním předběžného opatření, ale 10.ledna 2024 rozhodnutí potvrdil nepravomocným rozsudkem.

Komentoval jsem to článkem „O potvrzení zákazu distribuce knihy“, který vyšel  12.ledna 2024 na Parlamentních listech a v podstatě se vyslovuje ve prospěch zákazu knihy. Redakce Parlamentních listů, někdy haněných označením za desinformační web, je nestranná, takže dne 16. ledna 2024 vydala rozhovor „Justiční mafie je realita, říká podnikatel. Peníze, moc a zájmy“, jenž vyjadřuje opačný názor. Kritizuje soudní rozhodnutí a oznamuje, že vydavatelé a jejich spojenci připravují odvolání. Kauza tak asi rychle nevyšumí, ač její oživování nemůže  přinést Pavlu Buráňovi žádný hmatatelný prospěch.

Vydavatelé knihy a vedlejší účastníci na jejich  straně (spolek Šalamoun a Marie Formáčková) brojí proti soudnímu rozhodnutí odvolávajíce se na ústavní princip svobody slova. Poukazují na to, že je to v polistopadové historii první případ zákazu distribuce knihy, přičemž se nepodařilo dosáhnout zákazu Hitlerovy knihy Mein Kampf.

Srovnání s knihou Mein Kampf ale kulhá. Sledoval jsem trestní stíhání vydavatele jeho překladu Michala Zítka a pokus o zákaz prodeje knihy. Jako pamětník války stále přemýšlím, jakými kouzly dosáhl Adolf Hitler masové ovládnutí myslí Němců. Vysvětlení jsem v souvislosti se Zítkovým procesem hledal v Mein Kampfu. Nenašel jsem je tam: je to bezcenný blábol.  

Celý spor o zákaz distribuce Zločinů beze zbraní 2 je konfliktem dvou ústavních práv: svobody slova a práva hájit si dobrou pověst. Branku k zpochybňování zprošťujících rozsudků otevřel senát soudce Radomíra Koudely formulací výrokové věty rozsudku: k zproštění dochází, protože nebylo prokázáno, že se skutek stal. Lze to interpretovat jako sdělení, že skutek sice nebyl prokázán, ale nelze úplně vyloučit, že se přece jen mohl stát. Se znalostí spisu a na základě poznatků ze sledování procesu v soudní síni ji ale interpretuji tak, že se skutek nestal. Souhrnný názor jsem uveřejnil v kapitole „Zlínský horor“ knihy Škůdci v taláru 2.

Pavel Buráň a jeho skvadra nepovažují jeho skazku za pomluvu, protože věří ( nebo víru předstírají) v její pravdivost, a upírají proto Novotným právo na obranu. Veřejnost krmí jednostrannými informacemi, jejichž příjemci, neznalí věci, jsou proti klamu bezbranní.

Zejména zastírají před veřejností, že jádrem bajky je únos bez únosců. Ti měli být čtyři: tři násilníci, kteří měli přepadnout Pavla Buráně na silnici, dopravit jej násilím do vily Novotných a tam jej ohrožovat na životě pistolí a injekční stříkačkou s neznámou kapalinou. Ve vile na ně čekal jejich velitel. Toho ale policie neustanovila, takže v soudní části procesu se o něm nemluvilo. Tři „únosce“ sice policie ustanovila a Pavel Buráň je při rekognicích „poznal“, ale nalézací soud je pravomocně zprostil obžaloby. Únos bez únosců je zjevný nesmysl.

V dané situaci se Pavel Buráň stylizuje do postavení oběti justiční mafie. Svou „pravdu“ šíří do světa takovým způsobem, že se dostala k desetitisícům příjemců. Pokud jde o novinové články, šíření zpráv prostřednictvím sociálních sítí nebo audiovizuální pořady, mají efemérní povahu: za pár dní se na ně zapomene. Ale v knihách by nepravda zůstala zakonzervovaná po celou dobu jejich životnosti. Škodlivost jejich šíření by proto byla značná. Přesto nelze vyloučit zrušení rozsudku Městského soudu v Brně v odvolacím řízení, protože názory soudců jsou nepředvídatelné Vyčkejme dalšího vývoje! Nejlépe by ovšem bylo k případu se dále nevracet.