Z mého omylu jsem byl ale poměrně rychle vyveden. Náhoda tomu chtěla, že se mi tento víkend dostal do ruky sobotní (21. 4. 2018) Českobudějovický deník. Upoutávku se jménem Lenka Bradáčová včetně její fotky nebylo možné přehlédnout.

Nevím čím to je, možná medializací některých současných či nedávno minulých trestních případů, možná i asociací na nechvalně proslulá jména prokurátorů z procesů z padesátých let, ale poslední dobou, když slyším nebo vidím jména některých státních zástupců, přeběhne mi mráz po zádech.

Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová byla hostem v Táboře a pro Deník mj. řekla, že v kauze exprimátora Juraje Thomy mělo být rozhodnutí odsuzující – již první řádek dával tušit, jaké bude pokračování tohoto případu.

A to se mi potvrdilo o několik odstavců níž.

„S touto kauzou jsem měla možnost se seznámit v odvolacím řízení, kdy bylo činné Vrchní státní zastupitelství v Praze. Trestní věc skončila podruhé zprošťujícím rozhodnutím, ale ze strany státního zastupitelství bude podáno opětovné dovolání, protože se domníváme, že rozsudek Vrchního soudu není v souladu s tím, jaké stanovisko vyslovil Nejvyšší soud. V této věci bude ještě rozhodováno.“

Jsem laik a tak si trestní řízení možná představuji příliš jednoduše.

Domnívám se, že státní zástupce podává obžalobu, soudu se snaží dokázat, že obviněný čin, z něhož je obviněn skutečně spáchal a navrhuje trest.

Obviněný, většinou prostřednictvím obhájce, se naopak snaží dokázat, že trestný čin nespáchal, nebo že se vše událo jinak, než jak je uvedeno v obžalobě, případně se snaží prezentovat polehčující okolnosti a žádá o shovívavost a mírný trest nebo zproštění obžaloby.

A soud? Soud, to je ten, kdo provedené dokazování zhodnotí, vezme v úvahu všechna pro a proti, případné polehčující okolnosti a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vynese spravedlivý rozsudek.

Vyznat se v kvantitě i kvalitě našich zákonů je mnohdy nad síly i nadprůměrně inteligentních a schopných lidí (včetně právníků). A tak se nedivme, že často platí, že „co právník, to jiný právní názor“.

O tom ostatně svědčí právě případ Juraje Thomy.

Ale pokud v jeho případu Vrchní soud v Praze dvakrát vynesl zprošťující rozsudek, možná by se nad tím státní zastupitelství mělo vážně zamyslet.

Paní Bradáčová v článku mj. uvedla, že: „Každý státní zástupce musí mít vnitřní odvahu, aby se pro tuto práci rozhodl. A potom jde o to, aby uměl překonávat překážky, které jsou s výkonem této profese spojeny“.

A já k tomu dodám, že státní zástupce by měl také umět „prohrávat“.