Skutečnost, že platy pracovníků v regionálním školství (nechme teď stranou školy vysoké) nejsou právě výstavní, je chronicky známá věc již dlouhá léta. Těžko bychom hledali polistopadového ministra školství či vládu, která by tvrdila, že jí je školství lhostejné a že do něj přidávat peníze nebude.

Naopak. Většina vlád tvrdila, a měla to i v programových prohlášeních, že školství je její prioritou. Např. v roce 2002 za předsedy vlády Špidly a ministryně školství Buzkové vláda ve svém programu slibovala učitelům 130 procent průměrného platu. Již tehdy chtěla Buzková  také zpřístupnit běžné školy postiženým žákům.  Inkluze se „podařila“, zato ohledně platů učitelů zůstalo jen u slibů.

Pravděpodobně jiné resorty, např. obrana, „ukousli“ ze společného koláče tolik, že na rozumné zvýšení platů učitelů již nezbylo. Je sice pravda, že bezpečnost republiky logicky patří mezi  hlavní priority státu, otázkou však zůstává, na co armáda potřebuje všechny ty drahé „hračky“, když z ní zbyl jen jakýsi expediční sbor. Ale to je už na jiný článek.

Vraťme se zpátky ke školství. Výdaje Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) na rok 2019 činí podle státního rozpočtu téměř 206 mld. (slovy miliard) Kč (viz)! A to není právě málo. V celkovém objemu státního rozpočtu je MŠMT hned na druhém místě za Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Kde jsou všechny ty miliardy? Existuje tady snad nějaká černá díra, kde nenávratně mizí? Ne, ne! Při troše trpělivosti a se dají docela dobře vysledovat.

Nedávno jsem někde slyšel nebo četl docela „dobrý vtip“, který je ovšem smutnou pravdou. „Tak dlouho jsme tlačili komunisty na východ, až přišli ze západu. Současným neštěstím našeho nejen školství je totiž „Brusel“, respektive to, co nám nařizuje. I když řada velmi nebezpečných ismů vane i zpoza Atlantiku. Ale nejen školství se dá rozvrátit i penězi. Na penězovody z evropských dotací jsou přisáty různé neziskovky jako klíšťata a samy od sebe se jich již nepustí.

A tak s pomocí těchto „nešťastných“ peněz se u nás rozběhla tzv. státní maturita, v jejíž současné podobě a zmatečnosti se všichni zúčastnění plácají asi jak svého času křižáci v rybníku Škaredém. Jen s tím rozdílem, že do ní stát každoročně nasype stovky milionů korun.

Daleko větším nesmyslem je ovšem inkluze, která „řádí“ na našich školách jako tajfun v botanické zahradě. Není bez zajímavosti, že zásadní vliv na šíření inkluzivních myšlenek ve vzdělávání má UNESCO (zde). Tento „projekt“ každoročně pouští žilou školskému rozpočtu několik miliard korun.

Inkluze ve vzdělávání je nejen drahá, ale může způsobit i obrovské škody. Tak jako např. i rozbíhající se projekt mediální výchovy.

Bylo by možné pokračovat mnoha dalšími, minimálně problematickými školskými aktivitami, jako např. ŠVP (školní vzdělávací programy), které stojí učitele spoustu času, místo toho, aby se mohli zodpovědně připravovat na kvalitní výuku.

Dálo by se psát o nadbytečném množství středních škol, v jejichž lavicích sedí mnozí žáci jen proto, že si jejich rodiče přejí, aby měly maturitu, i když nemají základní studijní předpoklady.

Schopný, dobře a spravedlivě zaplacený učitel je jedním z důležitých předpokladů kvalitní výuky, problémy našeho školství jsou ale podstatně hlubší a systémové.

A tak si musí každý učitel sám rozhodnout, zda po prodlouženém víkendu, podzimních prázdninách a na některých školách i dvou dnech ředitelského volna je nezbytně nutné zastavit práci.

Zdeněk Lanz