Nepochybujeme o upřímnosti úsilí některých zastánců pomníku, jen se obáváme, že jeho případná opětovná instalace způsobí další zbytečné nesváry a problémy.

Proberme nejprve argumenty zastánců pomníku, které nahlížíme jako velice sporné:

1. Sousoší prý je krásné a bude se na místě dobře vyjímat

Takto se dá hájit cokoli, i někdejší Stalinovo sousoší od renomovaného sochaře Otakara Švece. To by však dnes málokterý dnešní stoupenec Radeckého obnovoval.

2. Radecký byl skvělý voják, vyhrával bitvy

Pokud k oslavě stačí pouhé vítězství v bitvě, pak se přehlíží veškerá etika, která mimo jiné již po tisíce let poukazuje na obrovský morální i psychologický rozdíl mezi obránci země či občanských svobod a útočníky, potlačovateli svobod, okupanty. Pak ani nemá smysl úsilí o mír, tím se nepřímo doporučují války, vzájemné usmrcování (zejména u nás nedobrovolně odváděných) vojáků a doprovodné utrpení civilistů.

3. Radecký vítězil nad Napoleonem a má být „symbolem jednotné Evropy“

Má snad být dnešní Evropa sjednocena vojensky, za účelem nastolení absolutismu? Metodami, které Radeckého nadřízení rakouští panovníci (a jejich kancléř Metternich a ministr Bach) hájili? Právě Radecký (1766-1858) po celou svou vojenskou službu zajišťoval občansky a politicky zaostávajícímu mocnářství další roky existence bez nezbytnosti výraznějšího přiblížení se k celkově modernějšímu pojetí řízení a uspořádání státu existujícímu v zahraničí už v oné době. Konkrétněji: v tehdejších USA, Švýcarsku, Anglii, Dánsku, Norsku, Belgii, Nizozemí, po většinu století ve Francii a také v Sardinsko-piemontském království. – Ano, právě té svobodné části Itálie, do níž prchali schopní lidé odjinud a proti jejímž silám Radecký bojoval. A do které lidé prchali zejména z Lombardie a Benátska, tedy právě z těch částí Itálie, kterou Vídeň za pomoci Radeckého ovládala.

Stoupenci Radeckého obvykle zlehčují neblahé důsledky jeho působení a kultu:

1. Přehlížejí se Radeckého masakry civilistů v severní Itálii

Radecký panství Habsburků v severní Itálii prodloužil o několik let tím, že v letech 1848-49 nechal postřílet na 4000 Italů. Dodnes nacházíme v severoitalských městech pomníky obětí „rakouské tyranie“. Od vídeňské nadvlády se pak ale Italové stejně osvobodili, a to hned v letech 1859-66, za cenu tisíců dalších obětí. Obratem si zavedli svobodnější a demokratičtější systém, ostatně demokratičtější systémy měli na více místech země i dříve. Důsledky rakouské přítomnosti v zemi dosvědčuje i dopis anglického ekonoma Williama Nassau Seniora příteli, slavnému francouzskému politikovi a mysliteli Alexisi de Tocqueville z roku 1847: „Strávili jsme měsíc na severu Itálie, v rakouských dominiích. Je to melancholická země. Všude jsou tam stopy civilizace, která převyšovala to, co tam existuje nyní. Jsem rád, že jsem odtamtud pryč a nechávám za sebou špatné hostince, žebrající děti i venkovany v hadrech, kteří jsou však hezčí než vyšší stavy.“

2. Zlehčuje se působení Radeckého a jeho odkazu proti svobodám i smíření

Vítězství Radeckého v Itálii přispěla k postupnému potlačení občanských svobod po roce 1848 i u nás. Právě v jejich důsledku byl již 13. dubna 1849 pohnán ke svému prvnímu procesu i český básník a novinář Karel Havlíček Borovský.

Za svobody, které kdy Češi (ale i příslušníci jiných národů a uprchlíci v zemi) požívali, vděčí tito spíše vlastnímu úsilí a tradicím i před rokem 1620, dlouhodobému demokratickému povědomí a vybojované státní samostatnosti. Také díky ní nejsou více za pouhé vyjádření vlastního názoru biti, jako kupříkladu lidé v současném Katalánsku.

Lidé po světě postupně zjišťují, že samotná existence pomníků strůjců nebo pomahačů útlaku ve veřejném prostoru podporuje politickou svévoli a umenšování svobod a důstojnosti občanů. A v těch zemích, k nimž se naše veřejnost a většina médií nyní ráda hlásí, se pomníky personám typu Radeckého odstraňují. Na Ukrajině byly strženy tisíce pomníků, které měly symbolizovat cizí nadvládu. Ve Španělsku již z veřejných míst zmizely všechny sochy diktátora Franka, který používal podobně krvavé metody jako Radecký. Italové odstranili většinu Mussoliniů. V USA jen za posledních šest let odstranili několik stovek pomníků otrokářů. I sami Rakušané na své vlastní habsburské období již shlížejí kriticky a právě nyní se jedná o přestavbu pomníku antisemitského starosty Karla Luegera ve Vídni a přejmenování příslušného náměstí. A to Lueger, na rozdíl od Radeckého, nemá na rukou krev.

Radeckého pomník býval ne bezdůvodně chápán jako symbol podmanění a nesvobody země. Nepřipomínejme tuhle osobu a vyvarujme se ostudy před cizinci. Nezhoršujme vztahy s Itálií, jejíž velvyslanectví stojí o kousek výš.

Za pomník skutečného smíření

Avizuje-li se potřeba „smíření“, není rozumné stavět cokoli, co působí zcela opačným směrem, co konflikty, zbytečné a neplodné spory jitří. V době, kdy schvalování útoku Ruska na Ukrajinu je trestným činem, je absurdní na hlavním náměstí nově instalovat sousoší někoho, kdo nechával usmrcovat lidi, kteří chtěli žít ve vlastní zemi po svém. Mají-li se komu stavět pomníky, pak jen těm, jejichž příspěvek humanitě, svobodě a toleranci jednoznačně převládá. A musí-li na místě vůbec něco stát, je vhodnější dát slovo nikoli lobbování či diktátu jednoho spolku, nýbrž vypsat veřejnou transparentní a mezinárodní architektonicko-výtvarnou soutěž na nové dílo, které by bylo přijatelné pro širokou veřejnost a skutečné smíření také symbolizovalo. Je namístě, aby každá generace přidala do živého a rozvíjejícího se města svou vlastní uměleckou vrstvu.

Se zněním uvedeného textu výše výslovně souhlasí:
Mgr. Hana Tonzarová, Th.D., duchovní, tajemnice pro ekumenu Církve československé husitské
Doc. PhDr. Eva Melmuková, VŠ pedagožka
ThDr. Petr Melmuk, Th.D., farář ČCE, odborný asistent
Mgr. Pavel Keřkovský, ThDr., vyučující na ETF UK
Eva Turková, diplomovaný specialista, katecheticko- pastorační činnost
PaedDr. Ivo Pohořelý, středoškolský učitel
Mgr. Hana Pohořelá, sociální pracovnice
Žofie Vobrová, úřednice
Marta Bartošková, speciální pedagog
Ladislav Dlouhý, chemik
PhDr. Jiří Jaroš, historik a archeolog
M.A. Marie Neudörflová, Ph.D., historička
Mgr. Kateřina Pražáková, Ph.D., historička
PhDr. Jaroslav Someš, historik
Mgr. Ondřej Daniel, Ph.D., historik
doc. PhDr. Martin Kučera, CSc., historik
doc. PhDr. Stanislav Holubec, Ph.D. et Ph.D., historik
Mgr. Milan Sovilj, Ph.D., historik
PhDr. Petr Prokš, CSc., historik
Mgr. Miroslav Soukup, historik, jednatel Společnosti Veritas
prof. Ivan Foletti, MA, Docteur es Lettres, historik umění
Prof. PhDr. Pavel Vlček, historik umění
PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D., historička umění
PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D., historik umění
PhDr. Filip Lachmann, sociolog
Mgr. Jan Bistranin, právník, předseda zapsaného spolku Exulant
JUDr. Richard Pecha, právník
PhDr. Martin Šimsa, Ph.D., filosof
prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc., filosof
Mgr. Jan Černý, Ph.D., filosof
PhDr. Ing. Jiří Olšovský, Ph.D., filosof
Joe Grim Feinberg, Ph.D., filosof
Michal Špína, Ph.D., překladatel, redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku
MgA. Pavel Karous, Ph.D., sochař, autor projektu Vetřelci a volavky
Dušan Zahoranský, výtvarný umělec
Josef Patočka, politický ekolog
Vratislav Brabenec, zahradní architekt
Jan Kašpárek, redaktor
Matěj Metelec, redaktor
Anežka Bartlová, Ph.D., šéfredaktorka Artalk.cz
Mgr. Hana Blažková, komparatistka
Mgr. Zdeněk Zacpal, nordista a překladatel