Německo by tak prý mohlo splatit poválečnou pomoc v podobě Marshallova plánu (jako by ji nedostala celá západní Evropa). Má tuto povinnost i proto, že kdyby Evropa nekupovala německá auta, nebylo by Německo bohaté. A dokonce se objevil hlas, že by Německo své finanční sebeobětování mělo vnímat jako válečné reparace.
Absurdní a směšné? Ale od okamžiku, kdy některé italské deníky přirovnaly dnešní Německo k třetí říši a italský premiér namísto obrany Německa vyzval vlády evropských zemí, aby byly nezávislejší na národních parlamentech, mi to směšné nepřipadá. My Evropané po staletí sedíme na sudu s prachem, který občas vybuchne, někdy s devastujícími účinky. Připomeňme si válku třicetiletou a obě války světové. Sedíme na sudu prachu doposud? Nevím, ale jsem si jistý, že demokracie a blahobyt jsou hlavními pojistkami pro případ, aby už žádný nevybuchl.

Takže na první pohled by se mohlo zdát, že zachování alespoň určité míry blahobytu v zadlužených evropských zemích je v zájmu nás všech, a Německo by mělo sáhnout hlouběji do kapsy. Já si ale myslím, že vůbec největší hodnotou a pojistkou pro Evropu je právě bohaté a demokratické Německo. Rozzlobit voliče obětováním jejich úspor a rozkolísat demokracii v Německu otevřením dveří pro extremistické strany by bylo největší chybou, kterou můžeme my Evropané udělat.

Myslím si tedy, že by se na podporu Německa a proti nemístným reminiscencím na druhou světovou válku měli postavit evropští politici, kteří nejsou přímými aktéry řešení dluhové krize. Mají výhodu, že stojí stranou, protože jejich země nejsou přespříliš zadlužené, a nehrozí jim, že záchranou eura příliš zchudnou.

Ing. Jan Bauer
1. místopředseda poslaneckého klubu PČR
předseda oblastního sdružení
místopředseda regionálního sdružení
zastupitel

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.