Za prvé: premiér neměl k podpisu mandát. Neměl ho ani od vlády, ani od sněmovny. Za druhé: pokud by premiér přesto smlouvu podepsal, nebo alespoň přistoupení avizoval, nemělo by to na nás reálný dopad, protože její podmínky se v ČR uplatní až vstupem do eurozóny. Za třetí: svým rozhodnutím ostatní státy nijak neblokujeme. Za čtvrté: není vůbec jisté, zda fiskální pakt vejde v platnost. Již na jaře se může změnit politická situace ve Francii, kde mohou voliči udělat čáru přes rozpočet prezidentu Sarkozymu podobně jako kdysi při hlasování o evropské ústavě prezidentu Chiracovi. Obtížná bude ratifikace v italském a řeckém parlamentu, v Irsku se možná schyluje k referendu. Za páté: fiskální pakt je na hraně práva. Primární právo Evropské unie se sice obcházelo i v minulosti, nikdy ale tak zásadním způsobem. Poprvé tu skupina států uzavírá dohodu, kterou úkoluje evropské instituce placené všemi občany EU, včetně těch, kdo se dohody neúčastní. 

 

Čistě formální hledisko by ale politickou debatu, která včerejškem zcela jistě neskončila, určovat nemělo. Podstatné jsou dvě otázky: Je fiskální pakt skutečně výhybkou k politické unii?  Je federalizace Evropské unie v zájmu České republiky?

 

Na první otázku odpověď známe. Zní: Ano. Právě uzavřený fiskální pakt není jen reakcí na měnovou krizi v Evropě, ale připravuje půdu pro více změn, než jen dodržování fiskální disciplíny. Že je dlouhodobým cílem dovést Unii k jakémusi evropskému superstátu, nakonec otevřeně přiznávají i hlavní tvůrci paktu, kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy. 

 

Je naším českým zájmem, abychom byli součástí postupně federalizované Unie? Nebo máme podporovat vznik vícerychlostní Unie, která nabídne možnost integrovat se jen do té míry, která bude pro Českou republiku výhodná a bude mít podporu svých občanů? Unie, která nám dá svobodnou volbu mezi sociálně laděným prointegračním jádrem a liberálnějším křídlem, které reprezentují zejména Velká Británie nebo severské země? Já si v tuto chvíli netroufnu vynést jasný soud, byť dlouhodobě inklinuji k druhé variantě.  Hledání odpovědí na tyto otázky v širším kontextu české zahraniční politiky je ale klíčové a mělo by být jádrem diskuze, kterou vedeme.

 

Zaregistroval jsem podiv nad tím, že ODS navrhuje uspořádat před přijetím eura referendum, když přitom tradičně referendům nefandí. Můj podiv ale naopak vyvolává postoj těch, kteří se v případě fiskálního paktu a eura k referendu nehlásí. Konkrétně TOP09  ve svém programu píše, že dostatečný prostor pro evropskou integraci skýtá Lisabonská smlouva. Tu přitom fiskální pakt zásadním způsobem překračuje. Dále mne pobavilo, že za okamžité podepsání fiskálního paktu horují sociální demokraté. Tedy stejní politici, kteří jindy tuto vládu kritizují za nedostatečnou komunikaci a přehlížení hlasu voličů. Lidé, kteří na evropské půdě staví rozpočtově odpovědnou politiku na politický piedestal, doma ale přespávají ve sněmovně, jen aby oddálili reformní kroky vlády. 

 

Osobně jsem byl vždy toho názoru, že být vně Evropské unie je pro Českou republiku horší volba než být uvnitř. Do Evropské unie jsme vstoupili, jsme její součástí a nikdo nás – ani po posledním bruselském summitu - na žádný okraj, ani za její hranice nevyhání. Nikdo nás ale také nemá nutit, abychom bez širšího politického konsenzu a hlavně podpory českých občanů hnali Českou republiku do svazku, který je kvalitativně jiný, než ten, o němž jsme rozhodli před mnoha lety v referendu. Takový krok může vláda učinit pouze s jasným mandátem od voličů. Bez něj by postrádal potřebnou legitimitu.