Bohužel to neplatí jen pro zločince, abych tak řekl, klasické, to znamená zloděje, násilníky a vrahy, ale též to platí pro činitele jakéhokoli terorismu. Teroristé, lidé, kteří bojují násilnými činy proti civilnímu obyvatelstvu za nějaký svůj cíl, jsou naprosto právem opovrhovanou skupinou. O to hůře pro naši společnost, že se terorista, stejně jako jakýkoli jiný kriminálník, řídí výše uvedenou větou o shovívavosti společnosti ke zločincům. Teroristé znají stavební prvky naší společnosti, znají její skulinky a nedá se od nich čekat, že budou respektovat nějaká pravidla. Jdou společnosti po krku a ti zadržení chtějí stejná práva, jako někdo, kdo je naopak utiskovaný. Zločinci se tím vysmívají celé společnosti. Na druhé straně jsou lidé, jako například pan Smetana, naprosto bezdůvodně stíhaní za projev názoru mírumilovnou cestou.

Podívejme se na konzervativního křesťana Breivika, který, přestože spáchal naprosto hrůzný čin, má být umístěn v nadstandardní třípokojové cele. Dokonce mnoho Norů říká, jak mohou být jako národ pyšní na vyspělost státu, který se chová takto důstojně dokonce i k vrahům. Vážení, důstojnost je jedna věc, rozhodně je nemístné nechat se strhnout emocemi a chtít vraha někde lámat na kole, ani já nesouhlasím například s trestem smrti, ale co Breivik provedl, je navýsost odporné a on si nezaslouží nic jiného, než obyčejnou celu. Výsměch by byl i umístění do psychiatrické léčebny, o co už se pokoušelo vícero zločinců. Je vidět, jak je norská justice víceméně bezradná proti podobným teroristům, se kterými je bohužel nutno v dnešním světě počítat. 21 let za Breivikův čin je opravdu jen smutným důkazem.

Podobným způsobem se můžeme dívat například na radikálního muslimského duchovního Abú Hamzu Masrího, který byl nedávného vydán z Velké Británie do USA. Pozornosti nesmí uniknout to, co tomuto vydání předcházelo. Ještě před finálním rozsudkem britského soudu byl Abú Hamza též u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, což je popravdě legrační, když někdo obviněný z terorismu, někdo, kdo má cosi společného s útoky na Londýnské metro v roce 2005, stane u soudu pro lidská práva. Nemusím snad ani dodávat, že série odvolání k různým soudům byla mnohem delší. Naštěstí, i přes snahu právníků, se není již kam odvolat. Problém je, že terorista, který je z podstaty proti našemu systému, může využívat každého slabého místa jeho fungování a navíc spoléhá na bezzubost a shovívavost celé společnosti. Bohužel , fanatik má stejné možnosti jako kdokoli jiný.

S teroristy se nevyjednává, ale nemělo by s nimi být ani zacházeno v rukavičkách, neměly by jim být dávány možnosti dlouho se odvolávat a dolovat ze společnosti, proti které stojím, další a další shovívavé ústupky. S tím tvrzením by jistě nesouhlasila řada pseudohumanistů a ochránců lidských práv, samozřejmě jen do chvíle, než by někdo sáhnul na ně, nebo na jejich bezprostřední milované okolí. Ale nemyslím si, že já jsem tímto tvrzením radikál, já pouze odsuzuji radikály. Osamocený humanista proti teroru nikdy nemůže vyhrát, i když je to hezká představa. Na druhou stranu, naivně přehnaný humanismus může celou vyspělou civilizaci dostat až k zániku, protože bojovníci proti naší společnosti přesně tohle čekají. Neobhajuji ani násilí, zbytečné násilí, kterým strádá civilní obyvatelstvo, ale v tom to přesně je. Jelikož nemám rád násilí proti obyčejným lidem, nemůžu s tichým souhlasem sledovat lidumilný přístup k těm, kteří toto násilí způsobují. Zločinci se nesmí moci spolehnout na shovívavost společnosti.

Bc. Jiří Bejlovec, člen KO SPOZ Praha