V posledních dnech plní titulní stránky novin i vysílací časy našich televizních zpravodajských pořadů zpráva o odměnách pro vrchní ředitelku kabinetu předsedy vlády paní Janu Nagyovou, není to, jak jsem se někde dočetl tajemnice premiéra. Kromě předsedy vlády se paní ředitelky prakticky nikdo nezastal, tak to musím udělat já. Předem bych rád řekl, že jsem vystudoval na Vysoké škole ekonomické v Praze specializaci Personální management a řídil jsem z pozice starosty asi 100 lidí, tudíž o řízení lidských zdrojů ve veřejné správě mám určité povědomí nejen z teorie, ale i z praxe.

Řízení lidských zdrojů je základním úkolem každého vedoucího pracovníka. A nejde jen o zadávání úkolů a jejich kontrolu, ale také o motivaci a odměňování za splněné úkoly. Každý, kdo někdy řídil větší počet lidí, tak ví, jak nesmírně těžké je najít vyvážený systém, kdy na jedné straně dostávám kvalitní výstupy a na druhé straně se neztrácí motivace k výkonu. Podnikatelské prostředí má širší paletu nástrojů na to, jak motivovat spolupracovníky a jak je odměnit, než státní správa. Podnikatelé si mohou dovolit motivovat např. příspěvky na dovolenou, služebními auty různých kategorií pro různé stupně vedoucích pracovníků, které mohou používat i pro soukromé účely, podnikovými rekreacemi, podíly na zisku, nebo i stravenkami a dalšími. Navíc jsou začasto takové bonusy uplatnitelné i do daňového základu firmy. Tohle si státní správa může dovolit jen ve velmi omezeném rozsahu a zbývá jí často jen jediná možnost k motivaci a to finanční ohodnocení práce. Hodnocení je vždy subjektivní, protože hodnotící je vždy člověk. V případě vrchní ředitelky sekce kabinetu předsedy vlády jde o pozici nejbližšího spolupracovníka premiéra, tu nutně musí zastávat člověk, kterému premiér absolutně věří a kterému (logicky) svěřuje klíčové úkoly.

Pokud máme předsedu, pro kterého není nic nenormálního pracovat 14 a více hodin denně a z podstaty jeho funkce to je 7 dní v týdnu, tak jistě očekává, že i jeho nejbližší spolupracovníci budou pracovat se stejným nasazením. Žijeme v systému mzdových tabulek, kdy ať děláte sebevíc hodin, tak tarif máte pořád stejný. Jedinou možností, jak si udržet kvalitní lidi a získat od nich maximum je řádně zaplatit jejich výkon v odměnách. Jestli jsou přiměřené, či nikoli by nás mělo v tomto případě zajímat v kontextu toho, jak se meziročně změnil objem mzdových prostředků na Úřadu vlády. Každý z nás by měl chtít malý a levný stát, jednoduše řečeno efektivní a štíhlou státní správu. Zvláště pokud deklarujeme, že máme vládu rozpočtové odpovědnosti. Nedá mi to, abych nepřipomněl, že v loňském roce vznikla nová pozice vicepremiérky pro boj s korupcí, která má nutně také svůj aparát. A celkově na platy (včetně odměn) bylo vynaloženo v roce 2011 o téměř 22 miliónů méně, než v roce 2010. Nevím, jak jiným, ale mně z toho plyne, že na Úřadu vlády jsou preferováni pracovníci tažní a dobře zaplacení, před úředníky chovnými.