Posledních několik let pracuji nejen jako pediatr, ale také jako lékař Dětského centra Jihočeského kraje, podílím se na výchově adoptivních rodičů a nově i pěstounů. Ač jsem optimista, nemyslím si, že zákon o sociálně právní ochraně dětí patří k těm nejpovedenějším. Nicméně si ani nemyslím, že péče o odložené a ohrožené děti je u nás v pořádku. Naopak jsem přesvědčen, že současný stav není dobrý a že zakonzervování tohoto stavu, ke kterému by došlo nepřijetím zákona, nic neřeší. Jak jsem došel k tomuto přesvědčení?

V Jihočeském kraji se před 20 lety rodilo bezmála dvojnásob dětí než dnes. Přesto kraj neměl svůj kojenecký ústav. Odložené děti se vozily do Jihlavy nebo do Plzně. Kapacity stačily. Dnes je porodnost poloviční, ale Jihočeský kraj má své dětské centrum a nověji i zařízení typu Klokánek. Obě jsou plná kojenců, které jejich matky nechtějí a současně je početná skupina adoptivních rodičů, čekatelů, kteří ani po dvou letech vysněné dítě z ústavu nedostanou. Jinými slovy zbavit se po porodu svého dítěte nebylo nikdy snazší než je tomu nyní, ale adoptovat dítě znamená podstoupit často potupné martyrium, mít pevné nervy a nezlomnou vůli. Do celého procesu je zapojen aparát sociálních pracovnic, odborníků a úřeníků. Někteří, jak se to občas zdá, jako by měli v popisu práce znesnadnit cestu dítěte do normálního života, ve kterém je rodina, nikoli komunita 30 dětí a několika zdravotníků, kteří se střídají ve službách, základní jednotkou lidského společenství.

Staří pediatři, jako byli Švejcar, Fikejs a Mydlil, říkali, že i špatně fungující rodina je lepší než kojenecký ústav. Ano, bylo to před X lety a mezitím ústavní péče urazila veliký kus cesty a podmínky, v jakých děti tráví své dny v ústavech, jsou dnes neporovnatelně lepší. Ale pořád je to těch 30 dětí s dvěma zdravotníky při odpolední a noční službě. Tedy ani náznak rodiny. Sociální vazby, které se takto u dětí formují, jsou zákonitě pokřivené.

Odpůrci nového zákona tvrdí, že se do určité míry jedná o podnikatelský projekt a pěstouni vidí své povolání jako výnosnou profesi. Ale stejně tak současná nově vzniklá dětská centra a zařízení typu Klokánek lze chápat z určitého úhlu pohledu jako podnikatelské projekty. Pěstounům není těch 20 tisíc věru co závidět. Je jen na systému a jeho nastavení, jak rychle se k nim odložené děti dostanou, aby nenastala dlouhodobě situace, kdy nebudou mít v péči žádné.

Je pravda, že podporou pěstounství vyroste kojeneckým ústavům konkurence. Ale při současném zdravotním stavu dětí v ústavech se nebojím, že by bylo možné ze dne na den zajistit, aby se všechny děti dostaly do rodin a kojenecké ústavy zely prázdnotou. V ústavech nejde zdaleka jen o děti s těžkými pohybovými vadami, vrozenými vadami srdce, psychomotorickou retardací atp. ( těch je podle typu zařízení max. 40-50%), ale i o prostý fakt, že v ústavech je stále se zvyšující procento dětí, které se narodily často jako krajně nezralé drogově a často i alkoholově závislým matkám, s různě vyjádřeným poporodním abstinenčním syndromem a mají pozitivní protilátky žloutenky typu C.

Který pěstoun si do rodiny vezme dítě s infekční žloutenkou? Navíc při současném počtu pěstounů?!

To je krátký výčet důvodů, proč jsem přesvědčen, že je lépe zákon přijmout. Bude dost času, řádově několik let upravit to, co se v praxi neosvědčí.
Martin Gregora, poslanec a pediatr