Přitom je to pro naši zemi vlastně typické. Zatímco se tu krade ostošest, korupce cloumá základy státu, laxní úředník nebo policajt nekoná nebo koná úplně blbě a na zákon nehledí nebo o něm ani netuší. Špičkoví právníci jako pan Hasenkopf se pak zatím přou o voloviny. Nic si z toho, pane poradče, nedělejte, my ekonomové jsme samozřejmě ještě hloupější. Zeptejte se někdy pana prezidenta.

Ale když nad tím tak přemýšlím, říkám si, jestli na tom Hasenkopfově střečkování přeci jen něco není. Otiskl jsem v životě stovky článků. Velmi často mi v nich někdo zasahoval. Nejčastěji krátil, dával jiný nebo upravený nadpis, mezititulky, upravoval stylistiku. Velice často opravil domicil, který jsem uvedl u podpisu.

Pokud jde o ty úpravy, myslím si, že na to v nějakém rozsahu editor právo má. Až budu chtít, aby noviny doslova tiskly, co chci já, tak si nějaké koupím. Nebo si koupím inzertní plochu. Jinak se musím smířit, že konečné slovo má vlastník či spíše jím delegovaná osoba. Jestli se mi to nelíbí, můžu přece psát místo do novin po zdech. Jasně, redakční úpravy by neměly být takové, abych pak musel chodit kanalizací… Nebo abych tou kanalizací aspoň nemusel chodit dlouho.

Co se podpisu týče, dostal jsem od novinářů etické školení, že nemám zamlčovat, za koho kopu. Nemůžu prý psát, že jsem jen univerzitní fous, když jsem aktivní demokratický socialist. To by si to pak čtenář vysvětlil jinak. Myslel by, že jsem neutrální sudí a ne že si přihřívám svou zájmovou polívčičku. Od doby onoho etického doškolení, které mi kdysi nezištně poskytl pan Němeček, svůj domicil píši tedy tak, aby morálka příliš netrpěla.

Ale stejně se mi na přístupu pana Hasenkopfa cosi náramně líbí. Občas mám vztek, a taky bych do někoho kopnul. Kopnout do pana Stejskala mne ale ještě nenapadlo.

Stejskale, Stejskale! Těš se, těš…