Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem si připravila takové kratičké zamyšlení do historie a vlastně i pan kolega Filip zde říkal, že věc, kterou dnes projednáváme, je jednak otázkou rozhodnutí Parlamentu a možná velmi dlouhou věcí k zamyšlení u historiků. Já mám takové kratičké zamyšlení do historie.

Ocenění zásluh československých prezidentů je možné považovat již za určitou tradici, která byla založena přijetím tří zákonů. Zákona o zásluhách Tomáše Garrigua Masaryka o stát u příležitosti jeho 80. narozenin v únoru 1930, zákona o zásluhách Štefánika z roku 1990, který byl přijat ve Federálním shromáždění, zákon o zásluhách Edvarda Beneše v roce 2004 známý jako Lex Beneš. Zákon o zásluhách Tomáše Garrigua Masaryka byl výjimečný tím, že Masaryk ještě žil. Ocenění bylo též spojeno s finanční částkou na dar k jeho narozeninám a to bylo kritizováno daleko víc než samotný zákon. Nicméně dobrovolně se zákon považoval za svého druhu vyznamenáním. Již tehdy se ukázalo, že v takových debatách nejde jen o osobu jako takovou, ale o myšlenky, které symbolizuje a to by mělo být hlavní historickou paralelou, kterou bychom si mohli z historie vzít. Právě tato úvaha by měla vést k rozhodnutí o přijetí tohoto zákona.

Ještě krátce dovolte, abych se zmínila k zákonu, který se týká zásluh Edvarda Beneše. Zvláště u jeho přijetí se objevila velká kritika, zda přijímat zákony hodnotící historii či přijímat zákony, které nemají normativní charakter.

Takové názory jsou naprosto legitimní a je nutné je brát v úvahu a polemizovat s nimi. Nicméně případ Václava Havla je z tohoto pohledu výjimečný. Jeho obsah se nedá zpochybnit, pokud někdo nechce zpochybnit samotné základy ústavnosti. A na rozdíl od Beneše nezpůsobuje spory se zahraničními sousedy, naopak, v zahraničí je Václav Havel vnímán i jako symbol demokracie.

Ještě pár slov k samotnému projednávání zákona o zásluhách Masaryka. Zákon byl navržen v Poslanecké sněmovně a v Senátu Národního shromáždění zástupci celé tehdejší koalice, která reprezentovala státotvorné československé strany od levice po pravici. To je od sociálních demokratů, národních socialistů po stranu agrární. Zákon byl po dlouhé době ale po krátké debatě zhruba jedné hodiny velkou většinou Parlamentem přijat. Proti zákonu se tehdy vyslovil otevřeně v Senátu senátor za Komunistickou stranu Československa a politický anarchista Petr Stránský, který přes zákon o Masarykovu osobu kritizoval tehdejší podobu československé demokracie. Větší kritika a polemika se tehdy objevila pak spíše v tisku, a to zejména ze strany krajní pravice a se zákonem nesouhlasily ani menšiny stran.

Zákon o zásluhách Václava Havla nemá normativní charakter. Pouze hodnotové vyjádření. Jak jsem už zmínila, podobné diskuse proběhly v parlamentech již dvakrát. Nelze přenášet z historie vše a naplno, ale jistá paralela tady bezesporu je. A proto jsem přesvědčena, že dnes je potřeba navržený zákon o zásluhách Václava Havla podpořit. Děkuji.