Co jsou ty ledy? To je přece ten krunýř, který je kolem komunistické strany pečlivě budován po celé popřevratové období našimi politickými protivníky a jim přátelskými médii. Každý si přece dobře vzpomíná na akce, kterými byla česká veřejnost masírována, že se s komunisty nemluví, nebo že je třeba přemluvit bábu. A tak jsme byli celá ta léta za vhodné strašidlo, které se vytahovalo vždy, když bylo třeba občana přesvědčit, že mu sice vláda svými nejrůznějšími opatřeními tahá peníze z kapes, krátí jej v právu na práci či na důstojné bydlení a také v přístupu ke zdravotní péči a ke vzdělání, ale to vše je přece titěrnou maličkostí proti tomu strašnému komunistickému nebezpečí. A strašení a stavba ledového krunýře ještě zesilovaly před každými volbami a také vždy, když se zhoršovala sociální situace nebo když bylo »nutné« naši vlast zavléct do NATO (pardon, začlenit do euroatlantických struktur).

O tom, že pravicoví propagandisté a jejich hlásné trouby dělali ono vymývání mozků celkem dobře, svědčí stav mysli mnohých našich spoluobčanů, kterým je sice už hodně zle, ale s komunisty pořád ještě nemluví. Ale zase tak úplně výborně tu práci neodvedli. Vždyť oni ti zpropadení komunisté mají pořád docela slušný volební výsledek (a to v prý svobodných volbách!), působí na radnicích, leckde spoluvládnou v krajích a mají kompaktní, pracovitý a zdatný klub ve sněmovně a viditelné senátní zastoupení. A tak holt musel nastoupit silnější kalibr – když to nešlo jinak, tak je zkusíme zakázat. Ono se to hodí – nastupuje další krize, očekává se silné protestní hnutí občanů, komunisté vše říkají a také dělají narovinu a hlasitě, navíc se s nimi mnohá občanská sdružení v rámci Spojenectví Práce a Solidarity už baví, tak hurá na ně.

V této velmi vypjaté antikomunistické hysterii se v poslední době setkáváme s jevy, které jsou zdánlivě nelogické, až paradoxní. Komunistická strana Čech a Moravy začíná být zajímavá zejména pro generaci, která nezažila nebo nestihla vnímat období před listopadovým převratem. Je veřejným tajemstvím, že se stáváme téměř módou pro některé vysokoškolské studenty. A mnohé se začíná hýbat i leckde po republice, kde v průběhu několika málo posledních týdnů až měsíců přicházejí třicátníci, pětatřicátníci a někdy i podstatně mladší a hlásí se do komunistických řad. Často je to silnější než strach o práci. Za velmi symptomatické považuji třeba vyjádření servírky v jednom moravském městečku, která na pozvání mezi komunisty odpověděla: no to je dost, že jste za mnou přišli…

Neostýchejme se více oslovovat ty, kteří už toho všeho mají dost. Zdá se, že ty ledy už přece jenom pukají.

 Pavel KOVÁČIK, předseda PK KSČM