Stejně tak je na místě odolat pokušení vybrat si z Havla zrovna to, co se hodnotiteli hodí do krámu. Nemyslím to nijak zle. Václav Havel byl váženým prezidentem státu, tedy nás všech, měli jsme ho rádi, a proto je toto "přivlastňování" přirozené. Budeme se proto nyní dozvídat, jak byl nejen dramatikem, politikem a obhájcem lidských práv, ale i výtečným kuchařem (pravda, na vlastní guláš byl hrdý!), zahradníkem, ekologem, nebo dokonce - což je v jeho případě opravdu úsměvné - aktivním sportovcem.

Proč zrovna Havel?
 
Také pro mne bylo ctí i radostí stát denně po jeho boku v přelomových letech 1988 až 1992. Nikdy na to nezapomenu, byla to úžasná doba. Jeho odchod bolí. Ale ponechám osobní vzpomínky stranou. Pokusím se spíše zamyslet nad tím, kde se v tomto malém velkém muži vzala taková síla. Že byl a je nadále autoritou pro lidi z nejširšího spektra - pro vězně i politiky, pro lidi doma i v cizině.
 
Od počátku Charty 77 byl Václav Havel klíčovou osobou opozičního dění, ne náhodou se stal jedním z prvních tří mluvčích. V prvních dnech po 17. listopadu ’89 vstupoval do revolučního dění jako přirozený lídr, jako jednoznačně dominantní postava, kolem níž a od níž se odvíjela všechna rozhodnutí a revoluční kroky. Otázkou zůstává, jak se mohla udát věc dnes prakticky nemyslitelná: totiž že muž fyzicky ne příliš zdatný a urostlý, nešikovný, ráčkující a s koktavým hlasem, mizerně se oblékající a na první pohled neokázalý mohl být autoritou pro celé opoziční hnutí? Přitom prostředí disentu bylo plné výrazných osobností, které Havla převyšovaly věkem, vzděláním, politickými zkušenostmi i přirozenou dominancí vůdců smečky.
 
Odpověď, alespoň podle mého soudu, spočívá v jeho pojmu "moci bezmocných". Václav Havel svým zjevem a vystupováním nevyvolával atavistické pudy klukovského trumfování. Svou pokorou a úctou k cizímu názoru nedovolil jiným, aby v debatách sklouzli do překřikování a do sebeprosazování. Málokdy přicházel s hotovými koncepty, které by chtěl silou vybojovat na úkor svobody myšlení druhých lidí.
 
Mnohem více než lídrem v moderním slova smyslu byl pozorným divákem i posluchačem, sběratelem a pořadatelem myšlenek, mužem, který na závěr diskuse trefně zformuluje hlavní myšlenky, vyvodí z nich závěr, který přítomným připadá mnohem více jako logické vyústění hovoru než jako diktát jednoho člověka. V tomto ohledu byl personifikací toho, čemu říkáme primus inter pares, tedy "první mezi rovnými".
 
Jednou nohou v kriminále
 
To však neznamená, že by svou vnitřní sílu a pevný názor nedokázal projevit, když to bylo potřeba, a pak za tento názor ručit i osobním počinem. V opozičním světě, kdy všichni byli doslova jednou nohou v kriminále, nebyly diskuse žádnou selankou. V pravý čas si Havel dokázal dupnout a prosadit svou. Stejně tak uměl názory vyargumentovat a obhájit a všichni to respektovali, ovšem právě proto, že své moci používal střídmě, a ne abrazivně.
 
Václav Havel dokázal být skutečným svorníkem ideově nesmírně roztříštěného disentu, který v sobě zahrnoval nejrůznější politické amyšlenkové proudy. Uměl nalézat společnou řeč s antikomunisty napravo i nalevo, s vlasatým undergroundem, který ze zásady pohrdal establishmentem, i s bývalými komunistickými ministry, kteří z establishmentu vzešli, ale po roce 1968 z něj byli vyloučeni, s ctihodnými filozofy i s bohémskými umělci, s křesťanskými laiky i s kněžími.
 
Bez této jeho sjednocující síly, vycházející z jeho zdvořilosti, skromnosti, ale zároveň zásadovosti, by nepochybně byl disent úplně jiný. Dost možná by se rychle rozpadl do jednotlivých skupinek, které by se k radosti Státní bezpečnosti a komunistické nomenklatury utápěly ve vnitřních sporech.
 
Pro naši zemi bylo dobré, že se tento muž ujal prezidentského stolce v době obnovy naší svobody a demokracie. V prvních letech po revoluci měl ohromný vliv a autoritu, ale nikdy této moci nezneužil k tomu, aby vládl silnou rukou a znovu se rodící demokracii dusil v jejích základech. Zároveň osobním příkladem a civilním charizmatem dal jako prezident mnoha obyčejným lidem naději a víru, žemá smysl se zasazovat o nápravu věcí veřejných. To bylo ve společnosti, kde po desetiletích bolševické devastace skoro nikdo nevěřil nikomu a ničemu, nesmírně důležité. Teď, po jeho úmrtí, mnozí mluví o konci jedné epochy. Přitom on sám, přestože byl v posledních letech nemocemi zesláblý, nikdy do malomyslnosti a beznaděje neupadal. Není to konec epochy Václava Havla, protože on vždy jen otevíral dveře. Otevřel nám je z vězení do svobody.
 
Tato epocha svobody trvá dál a je jen na nás, jak budeme v jeho odkazu pokračovat.

RNDr. Alexandr Vondra
 místopředseda strany
 senátor PČR
 ministr obrany

Vyšlo v MF Dnes