„Díky koncentraci moci – velikosti supermarketů a relativnímu nedostatku konkurence, mají řetězce obrovskou vyjednávací sílu. Jejich dodavatelé přistupují na podmínky, které by u jiných odběratelů nikdy nepřijali. Bojí se, že jinak ztratí neúnosně velkou část svého odbytu,“ vysvětluje Barbora Mrázková ze společnosti NaZemi, jedna z aktérek, která petici předávala.

Supermarkety v mnoha zemích ovládají většinu trhu s potravinami a čím dál častěji i s nepotravinovým zbožím. Podle údajů společnosti Incoma GfK se v ČR 10 největších obchodníků (mezi nimiž je 9 supermarketů) dělí o 70 % českého trhu s rychloobrátkovým zbožím. Tím se blížíme západní Evropě, kde je podíl těchto firem na trhu ještě vyšší – například ve Velké Británii, kde mají 4 největší maloobchodní řetězce 75 % trhu s potravinami. Supermarkety nutí své dodavatele k velmi nízkým cenám, často odmítají uzavírání smluv, mění dohodnuté ceny, platí faktury dlouho po době splatnosti nebo vyžadují „poplatky za věrnost“. Zjistit přesně, jaké praktiky supermarkety používají, je poměrně těžké – většina výzkumů ztroskotala na strachu dodavatelů mluvit o nich. Jen málokterá firma si může dovolit tlaku neustoupit. Přesto se ale již pár případů objevilo – český Kaufland opustila značka Danone nebo Ferrero Rocher, Tesco se pak nedohodlo s Pepsi, která označila podmínky firmy za „vyděračské“.

Tlak supermarketů se přenáší celým dodavatelským řetězcem a nejvíce ovlivňuje ty, kdo jsou na jeho konci: pracovníky na plantážích nebo v továrnách v rozvojových zemích. Ve snaze udržet nízké ceny se dodavatelé a jejich subdodavatelé uchylují ke snižování nákladů za každou cenu. „Vyplácí nízké mzdy, mnohdy pod hranicí legálního minima, zaměstnávají nelegální migranty – levnou pracovní sílu, která si nestěžuje na podmínky či nutí zaměstnance pracovat dlouhé hodiny bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Odmítají kolektivní vyjednávání a uzavírají krátkodobé smlouvy, které prodlouží jen těm, kdo si na pracovní podmínky nestěžují,“ popisuje situaci Barbora Mrázková.

Supermarkety jsou také nejvlivnějšími hráči v dodavatelském řetězci tropického ovoce. V důsledku jejich tlaku na cenu trpí v Latinské Americe a Africe porušováním základních lidských práv a devastací životního prostředí stovky tisíc lidí, kteří pěstují tropické ovoce prodávané i českými supermarkety.  Petice organizovaná koordinátory mezinárodní kampaně Za férové banány! proto požaduje regulaci vyjednávací síly supermarketů a úpravu legislativy, které by snížily negativní dopady jednání supermarketů na pracovníky, malé pěstitele a jejich komunity v rozvojových zemích.

V České republice stejně jako ve světě přitom stále roste zájem o produkty, které byly vyrobeny v důstojných pracovních podmínkách a s ohledem na životní prostředí. Podle výzkumu společnosti Ipsos z roku 2011 jsou 3/4 populace v ČR ovlivněny při nákupu produktů či služeb skutečností, zda je firma společensky odpovědná či nikoliv. V České republice jsou například banány s certifikací Fairtrade, která zaručuje, že výrobci v rozvojových zemích dostali za svou práci odpovídající odměnu a že nebylo nadměrně poškozováno životní prostředí, na pultech obchodů dosud spíše výjimkou. „V Británii je každý třetí prodaný banán fairtradový a ve Švýcarsku dokonce každý druhý,“ upozorňuje Barbora Mrázková.