Když jsem v prosinci roku 2006 na summitu Evropské unie jako český premiér prosadil rekordní částku z evropských dotací pro naši zemi v přepočtu na počet obyvatel, považoval jsem to nejen já za svůj osobní úspěch, ale za úspěch ČR to tehdy považovala i většina odborné veřejnosti a také médií. Tehdy v přepočtu 900 miliard korun na léta 2007-2013 působilo impozantně, neboť se prakticky jednalo o jeden státní rozpočet k dobru a možnost, jak nejen podpořit české hospodářství, ale především jak poskytnout možnost rozvoje i těm oblastem společnosti, které byly dlouhodobě podfinancované.

I po odchodu z premiérského úřadu a v roli šéfa opozice jsem se proto stavu příprav i následnému využívání fondů EU věnoval, neboť jsem to považoval jak za svou osobní povinnost, tak také za šanci, kterou nesmí naše země promarnit. Mrzí mne proto, musím-li dát z větší části zapravdu komentáři Václava Dolejšího („Dotaz do Bruselu: Dotace se čerpají, nebo tunelují?“, MFDnes, 4. 1. 2012), který vystihl podstatu českého problému s evropskými fondy.

Nejdříve však k tomu málu, s čím v jeho komentáři souhlasit nemohu. Především musím odmítnout tezi, že v systému čerpání fondů „hlavní chybu udělaly už vlády ČSSD“. Není totiž tak úplně pravdivé tvrzení, že by „socialisté navrhli nesmyslně 26 kanálů – takzvaných operačních programů“. V letech 2004-5, kdy jsem zastával post ministra pro místní rozvoj, jsem jako socialista naopak sváděl boj o co nejefektivnější systém s co možná nejmenším počtem operačních programů.

Zásadní problémem však byl tzv. resortismus, umocněný realitou koaliční vlády, kdy především tehdejší lidovečtí ministři byli v prosazování „svých“ ministerských programů nesmiřitelní. Stejně tak byli ovšem nesmlouvaví i tehdejší hejtmani, v drtivé většině z ODS, kteří dokonce prosazovali jak mnohem větší objem prostředků pro kraje, tak především autonomii při rozhodování o projektech financovaných z fondů. Snažil jsem se tuto politiku prosazovat posléze i z pozice premiéra, i když jsem na to samozřejmě měl mnohem méně času i prostoru.

Konečné slovo o podobě a počtu operačních programů pak měla Topolánkova vláda, která vzešla z voleb 2006. V žádném případě nechci říkat, že mohla nějakým zásadním způsobem revolučně změnit připravený systém čerpání fondů, avšak především její personální politika jak na úrovni ministrů, tak především na úrovni ministerstev, kdy musely odejít desítky kvalifikovaných úředníků, kteří systém čerpání fondů zvládali, protože museli uvolnit místo politickým nominantům, byla zásadní negativní ranou.

Namátkou připomenu jen rozprášení Czechinvestu či personální revoluci v duchu hesla o „noci dlouhých nožů“ právě na MMR a ostatních resortech, spravujících evropské programy již v době menšinové, první Topolánkovy vlády. Od té doby se problémy jen hromadily a podíváme-li se na statistiku využívání fondů v jednotlivých letech, pak zde vidíme naprosté fiasko čerpání právě v letech 2007-9, které nelze omluvit ani obvyklým pomalým náběhem v prvních letech spuštění programů.

Koneckonců, zapravdu mi, byť poněkud pokrytecky – Nečas byl vicepremiérem Topolánkovy vlády – dnes dává i premiér Nečas, který se ministra školství Dobeše zastává s odkazem na problémy v předchozích letech, především za minulých vlád.

Vedle politické odpovědnosti vrcholných manažerů, tedy politiků a ministrů, je zde však i odpovědnost „středního politického managementu“, tedy těch, kdo v ministerských komisích či krajských regionálních radách rozhodují o konkrétních projektech. A zde musím s panem redaktorem Dolejším sdílet jeho skepsi.

Když například vidíte projekt „Chrámu piva a chmele“ v Žatci, na který přiklepl Ústecký kraj z evropských fondů několik stovek milionů korun, kdy snad jediná smysluplná turistická atrakce, bludiště z žoků chmele, má označen východ požárními šipkami, anebo když vidíte velkokapacitní hotel, na který přispěla EU z rozhodnutí stejného kraje 50 miliony a jehož jedinou atrakcí je výhled na továrenské komíny severočeských elektráren, pak na mne opravdu padá skepse.