Paroubek: Nenastal ani Avatar, ani obludárium, paní K. Peake

Paní vicepremiérka chce prosadit i u nás po německém vzoru hlasování o konstruktivní nedůvěře. V Německu Bundestag nemůže jen vyslovit nedůvěru současnému kancléři (vysloví-li se nedůvěra kancléři, končí pochopitelně celá vláda), aniž by nový kancléř - protikandidát dosavadního - v tomto hlasování o konstruktivní nedůvěře nedostal potřebnou většinu ve Spolkovém sněmu.

Možná dobrý institut, sice bez opory v české ústavní praxi, avšak jeho vytvoření změnou české ústavy nepodpořila K. Peake sprvánými argumenty. Uchyluje se, bohužel, dokonce ke lži.

Jako odstrašující příklad dosavadní ústavní a parlamentní praxe uvádí vyslovení nedůvěry vládě M. Topolánka, jakoby po pádu této zkorumpované vlády nastal Avatar či obludárium. V čem se jedná o tvrzení nepravdivé?

Uvádím v této souvislosti krátkou pasáž z mé nové knihy pamětí „Plnou parou v politice", kterou budu křtít 3. října. Vzpomínám zde totiž i na události v březnu 2009, kdy byla vyslovena nedůvěra vládě M. Topolánka v průběhu českého předsednictví Radě EU.

Průběh českého předsednictví Rady EU v první polovině roku 2009 a nedůvěra Topolánkově vládě

Čeští pravicoví novináři a také pravicoví politici začali prakticky ihned po pádu Topolánkovy vlády implantovat veřejnému mínění dvě teze:

že prý jsme ČSSD a já osobně neměli shodit Topolánkovu vládu uprostřed evropského předsednictví
a dále, že prý jsme neměli v případě pádu pravicové vlády připraven „plán B".

Zejména ta první teze se v pravicových médiích ujala, protože vychází z prověřeného mýtu jakési „rány dýkou do zad" (Dolchstoss). Trvalým opakováním se podařilo vytvořit mýtus, který vlastně překrýval všechny amorálnosti a zlodějny Topolánkovy vlády, počínaje prací Kubiceho útvaru ÚOOZ při prefabrikaci kauz Budišov a Věry Jourové, přes politickou korupci od ČSSD přeběhlých poslanců Melčáka a Pohanky, vydíraného poslance Snítilého a poslance-defraudanta Wolfa. Tedy, že vlastně celou dobu Topolánkova vláda stála na přeběhlých, zkorumpovaných poslancích.

Snahou těchto médií bylo zakrýt vytvořením mýtu „rány dýkou do zad" korupční kauzu místopředsedy vlády Čunka, neschopnost Topolánkovy vlády čerpat stamiliardy z evropských fondů, katastrofální hospodaření státu v roce 2009, prosazování nesmyslného amerického radaru proti vůli dvou třetin českých občanů atd. Prostě média uplatnila goebbelsovskou zásadu, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a významná část české veřejnosti to akceptovala.

Dovoluji si s odstupem tvrdit, že české předsednictví odchodem Topolánka, Schwarzenberga a Vondry z vlády spíše získalo, nežli ztratilo. Profesionálové Jan Kohout a Štefan Füle ve funkci ministra zahraničí a ministra pro evropské záležitosti úřednické vlády odvedli vynikající práci. Naopak průběh předsednictví již před pádem Topolánkovy vlády byl v řadě i velmi důležitých otázek značně rozpačitý až kontroverzní. Realita byla jiná nežli to, jak věci vykreslovali čeští novináři. Od trapasu s Entropou až k „cestě do pekel", jak charakterizoval v Evropském parlamentu politiku masivních státních zásahů prezidenta Baracka Obamy velmi nevhodně Mirek Topolánek. Byl z toho skandál světových rozměrů.

Už v prvních dnech předsednictví české ministerstvo zahraničí označilo izraelský útok na pásmo Gazy za obrannou akci, na niž má Izrael plné právo. Vzápětí se muselo svým evropským partnerům omluvit a své tvrzení stáhnout.

Významná část států EU prostě měla na věc zcela jiný názor a většina velmi odlišný. Prostě Schwarzenbergovo ministerstvo zahraničí do posledních chvil před odchodem George Bushe z úřadu prezidenta, 19. ledna 2009, dělalo probushovsky zabarvenou politiku. Byť George Bush to měl vysloveně za pár. Vlastně s výjimkou Izraele téměř nebylo ve světě země, která by se s vyhlášením českého předsednictví k útokům na Gazu ztotožnila. Následoval trapas kontinentálních rozměrů s Entropou, podivným uměleckým dílem kontroverzního umělce.

Několik evropských zemí se zobrazením své země cítilo v tomto uměleckém díle uraženo. Prostě nadsázka v díle nekonformního umělce nebyla přijata a uškodila obrazu České republiky v EU. Někteří už zapomněli, a rádi, i na to, že ještě 1. března, takřka měsíc před summitem G 20 v Londýně, Mirek Topolánek popíral hospodářskou krizi ve světě a vinil z virtuální krize média.

Pak ještě stačil označit ekonomické plány Baracka Obamy na řešení světové hospodářské a finanční krize za „cestu do pekel". A po tomto kontroverzním výroku se vicepremiér Alexandr Vondra ještě pokusil lhát celé Evropě a tvrdit, že Mirek Topolánek nic takového neřekl, že vše vzniklo nedokonalým překladem.

Předseda klubu poslanců PES v Evropském parlamentu Martin Schulz české předsednictví EU popsal jako „naprostý propadák", který vede Unii do slepé uličky. Pak se „podařilo" de facto on-line zveřejnit citlivá data o celé řadě zahraničních státníků, kteří se v Praze zúčastnili summitu EU - NATO.

Vláda po odchodu či vyloučení tří poslanců ODS z této strany a po vyloučení dvou poslankyň ze strany Zelených už neměla ve sněmovně většinu. Ale nechovala se podle toho, chovala se, jako by měla zcela bezpečnou většinu.

Ukazovala svaly. Dokonce se pustila do sporu s kraji hned na dvou frontách - zkrátila finanční prostředky pro zařízení zajišťující služby sociální povahy (domovy důchodců; dětské domovy atd.) v krajích tak, že kraje měly v roce 2009 peníze na jejich provoz zajištěny jen na dvě třetiny roku - ministerstvo financí chtělo krátit dotace na osobní železniční dopravu v krajích (jednalo se o 2,5 miliardy Kč). Chápal jsem, kam pánové Topolánek a Kalousek míří. Šlo jim o to obrat kraje o peníze, a až bude evidentní, že peníze chybí, v závěru roku 2009 začít tvrdit: Vidíte, tihle socialisté neumí hospodařit na krajích, jak by mohli zvládnout vládu. A to by bylo půl roku před volbami. Tedy před řádným termínem voleb.

Pokud jde o bezprostřední podnět k vyvolání hlasování o nedůvěře, tak ten způsobil Marek Dalík, pravá ruka Mirka Topolánka. V pořadu Reportéři ČT se objevily záběry, kde byl Dalík zachycen, jak se snaží zastavit natáčení pořadu o poslanci-defraudantovi Wolfovi, protože je to choulostivé téma pro vládu. V reportáži se hovořilo také o tom, jak státní zastupitelství celý případ podivně zdržuje. V západní Evropě by premiér po takovém zjištění odešel sám a dobrovolně. Je to jako být ostrahou přichycen za ruku při krádeži v samoobsluze.

Je zajímavé, že významná část médií úplně ignorovala amorálnost celého postupu použitého Dalíkem nepochybně s vědomím Topolánka. Zastavím se jen v krátkosti u svého projevu k nedůvěře vládě 24. března 2009, kdy padla Topolánkova vláda. Když se na něj zpětně dívám, mnoho bych v něm dnes neměnil. Spíše jsme se měli zaměřit na to, aby jej lidé více znali a znali argumenty, proč má Topolánkova vláda odejít.

Jedna věta je z mého projevu 24. března mimořádně důležitá, vyvrací mýtus, že jsme prý byli pádem vlády překvapeni a neměli jsem „plán B": „...v konzultacích s prezidentem bude Česká strana sociálně demokratická navrhovat, aby poté vznikla vláda odborníků, nestranických odborníků, ovšem s podporou všech politických stran ve sněmovně. Vláda, jejímž hlavním posláním je boj proti krizi. Vláda boje proti krizi. A dovedení země k předčasným volbám na podzim tohoto či na jaře příštího roku."

A v úplném závěru projevu: „Jsme přesvědčeni, že v této chvíli musí přijít vláda krizového řízení a krizových odborníků, která bude ochotna - na rozdíl od vaší vlády - komunikovat napříč politickým spektrem a schopna přijít s efektivními opatřeními na zmírnění dopadů hospodářské recese. A s takovou vládou jsme připraveni spolupracovat."

Pád vlády byl logický a vedle sociálních demokratů a komunistů se na něm podíleli i čtyři bývalí koaliční poslanci. Bez nich by pád Topolánkovy vlády nebyl možný.

Doporučuji K. Peake změnit argumety, jinak všechny výše uvedené argumenty (a další) uvedu při diskusi o vládním návrhu na změnu ústavy. Nemyslím, že to bude Nečasově vládě příjemné.

SLEDUJEME téma: Paroubkova nová strana
Z nové knihy: Paroubek o zrádcích, kteří pomohli Klausovi. Čtěte z jeho díla

Čtěte také: