Jak to vlastně s tím vítězstvím myslel? Přece když o tom mluvil, vždycky se tak trochu ironicky usmíval… Myslel to skutečně vážně? Nebo se snad chtěl stát terčem laciného posměchu? Chtěl se snad povyšovat nad ostatní jako nepraktický idealista? To určitě nechtěl.

On byl totiž idealista, ale mimořádně praktický. Idealista byl nejen proto, že měl ideály, ale proto, že to s nimi myslel vážně. Šel si kvůli těm ideálům třikrát sednout do vězení. Jednou, to se může přihodit každému. Ale třikrát? A zároveň byl člověk praktický. Toho jsem byl svědkem dlouhá léta v každodenní vyčerpávající agendě disentu a pak v hektických listopadových a prosincových dnech roku 1989. Tehdy se ukázal jako zdatný stratég a taktik, vynalézavý formulátor a také působivý, i když zajíkavý řečník. Všichni jsme mu tehdy viseli na rtech. Protože on za to, co říkal, také ručil: osobní svobodou, zdravím. Vzpomínáte? To on zorganizoval a také jako důvtipný dramaturg na náměstích zrežíroval rychlý, elegantní přechod moci. Myslím si, že dobře věděl, že na víc v té době my, národ zdecimovaný a pokořený normalizací, nemáme. I když i on mluvil o revoluci: snad to jinak ani nešlo...

 Všechno jsme proto v Občanském fóru pod jeho vedením směrovali až ke svobodným volbám: ano, všechno tehdy do té doby zůstávalo otevřeno. A všechno záviselo až na nás, na milionech voličů. Nezaložil si vlastní politickou stranu, nešlo mu o to, aby mocensky prosadil své osobní vize a potřel vize těch druhých. Stal se prezidentem, státníkem hlavně proto, aby nám z nadstranické pozice dodával sebevědomí: ve světě i doma. Aby nemusel před voliči tupit ty druhé, slibovat nesplnitelné, aby nemusel lhát, aby nás nemusel děsit zlým a nepřejícným vnějším světem a nemusel se nabízet, že nás před ním ochrání.

 Povzbuzoval nás naopak k tomu, abychom byli solidární se svými podobně postiženými sousedy a pak s Evropou jako s naším duchovním domovem. A s celým světem lidí trpících pod diktátorskými režimy. Také aby nás mohl nabádat k aktivnímu občanství, které se nemůže, nesmí vypotřebovávat jednou za čas ve volbách a dlouhým mezidobím hospodského remcání. Jeho vize občanské společnosti byla nicméně dlouhá léta tupena jako podkop pod parlamentní demokracií. Měl však pravdu: politické strany v občanském vzduchoprázdnu, bez angažované veřejnosti, degenerují. Když jim to my občané dovolíme.

 Jistěže se také nejednou mýlil, ale to je něco jiného. V politice se přece všichni často mýlíme, jde o to, abychom se uměli včas a bez zbytečných ztrát opravit a nejít po špatné cestě neúměrně dlouho. Abychom uměli těm, kterým jsme dali mandát, říci dost. Nějakou dobu to vypadalo, že si s Václavem Havlem rozumíme. Alespoň většina z nás. Jak je možné, že svět mu od první až do poslední chvíle rozuměl víc než nakonec my? Že si ho vážil jako snad žádného našince, že nám ho záviděl? I tehdy, když už se mu mnozí doma začínali posmívat: doma přece vyhrávali ti, se kterými se přel.

 Je tomu přes dvaadvacet let, kdy ho miliony lidí vítaly jako prezidenta. Přišli jsme od té doby o mnohé iluze, hlavně o ty, které jsme nějaký čas měli sami o sobě. Zalézáme opět do nor sobecké skepse: přišli jsme zkrátka o sebevědomí, které se nám s Václavem Havlem na Pražském hradě začínalo vracet. Nechali jsme si ho vzít, přišli jsme o něj také proto, že se právě necháváme strašit: všichni kolem nás jsou vedle, nejlépe se do ničeho neplést a hledět si svého. Jsou ty naše nory, vyhloubené v čase normalizace, jen zdánlivě pohodlné: v tomto až příliš propojeném světě nás naše slepota a sobectví dostihnou bez spojenců, bez přátel. Zůstaneme jako ten kůl v plotě.

 Myslím si, že jsme postupně propadli do suterénu politiky. Tam, kde jde jen o hmotařské zájmy, ne o ideje či hodnoty. To všechno nám dnes zní podezřele. Václav Havel do posledních dní, už jen slabým hlasem, trval na svém, na svých hodnotách a ideálech: když ještě nedávno mluvil o volbách v Rusku, o situaci lidských práv ve světě, a také o neradostné situaci u nás.

 Václav Havel si na rozloučení s tímto světem pozval právě tibetského dalajlamu, příznačně také idealistu. Kterého ovšem rovněž přijímají státníci celého světa, ačkoli nemá žádnou ekonomickou, natož vojenskou moc. Dalajláma si zřejmě také myslí, že nenávist má být poražena láskou a lež potřena pravdou. A Tibet se toho dočká, i když to asi bude trvat.

 My občané se zakrátko rozloučíme s Václavem Havlem a slušelo by se přitom rozpomenout se každý na své lepší já, na naše lepší my. To by našeho pana prezidenta potěšilo víc než chvalořeči, které se už valí ze všech stran.

Vyšlo v HN