Prý sama „říše Zla“, a jak se náhle poroučela! Nikdo také nepředpověděl finanční, ani hospodářskou, ba ani dluhovou krizi, a nikdo dnes neví, jestli ty krize končí, nebo teprve začínají. A kdo si loni dokázal představit, jak dobrovolná smrt mladého Tunisana otřese arabským světem? Nevíme, jestli se planeta, na které žijeme, otepluje nebo ochlazuje. Jen se nestačíme divit, jak počasí divočí.

Čím toho víme víc, tím méně rozumíme. Čím se informace šíří rychleji, tím méně je umíme složit do smysluplných a předvídatelných celků. Státníci ani té nejbohatší a nejmocnější země světa si nedokážou opatřit tolik spolehlivých analýz, aby nedělali hrubé chyby, když už se rozhodnou vyrazit na trestné výpravy. Chyby pak stojí životy statisíců.

Máme všechny informace, ale zjevně nevíme, co s nimi. Úspěch slaví ti, kdo nám to sdělují natvrdo. Naposledy Nassim Taleb se svou Černou labutí. Knihou o tom, že leccos bývá úplně jinak, než si všichni myslí, a že bychom s tím měli počítat, ale že to asi nedokážeme.

Viditelná ruka globálního loupežníka Zároveň se jinde dozvídáme, že svět možná spěje k válce. Kterou si samozřejmě neumíme představit. Tím méně ji předvídat: kde, kdy, kdo proti komu. Nejsme ale v situaci podobné roku 1914? Výměna světového hegemona, všudypřítomná krize politických elit? Tehdy také nikdo netušil, co přijde.

Stalo se to všechno moc najednou: svět na začátku devadesátých let dostal přímo závrať z optimismu, protože se zdálo, že je před námi volné moře svobody, věčný mír a že nám kyne prosperita.

Vždyť během „roku zázraků“ se zhroutila železná opona a svět se stal jedním světem; v téže době se svět propojil informačními technologiemi, s jejichž pomocí jedni brokeři (bankovní spekulanti) se na cílové pásce přetlačují o miliontiny vteřiny s druhými. A ke všemu právě tehdy starý dobrý liberalismus definitivně ztratil uzdy, které si kdysi dobrovolně uložil. Stal se bezuzdným a bezohledným k čemukoli, co nesměřuje k nejvyššímu zisku co možná dnes, nejpozději zítra.

Operoval-li kdysi v měřítcích národních států, bylo možné jeho hesla vyšívat na prapory bojovníků za svobodu, i tu občanskou. Neviditelná ruka trhu, přispívající kdysi bezděčně blahu celku, se ale v posledních dvou dekádách tisíciletí proměnila ve viditelnou ruku globálního loupežníka, kterého nelze polapit, protože má ochranu mocných a bohatých. To všechno se stalo příliš najednou. Jsme dosud v šoku, který ani neumíme pojmenovat. Mysleli jsme si, že víme kdovíco, ale nevíme vlastně nic.

Něco ale možná přece jen víme, nebo bychom vědět měli: že právě v takovémto nejistém, nepředvídatelném světě je dobré držet se širší rodiny Evropanů. Patříme k ní dějinami, kulturou, hodnotami. Měli bychom být s touto Evropou, tak jak se zatím dokázala dát dohromady, solidární nejen slovy. Přispívat jí zajisté nejen podněty, ale i kritikou, ale kritikou zevnitř, ne zlomyslným kibicováním zpoza plotu.

Vytrácet se z velmocenské pozice důstojně a elegantně Nic jiného než tuto Evropu totiž nemáme. V ní se jakžtakž vyznáme, teprve všechno ostatní je opravdová cizina. Určitě v ní najdeme spojence, jen když je začneme konečně hledat. Nebo se snad chceme sami pustit do křížku s Čínou či Indií? S imperiálním Ruskem? Chceme se přimknout k dubisku tentokráte za oceánem? Vyplout ze středu kontinentu a stát se součástí nového souostroví Albion?

Nečeká naši starou dobrou Evropu už asi žádný strmý vzestup, ale nemusí se stát obětí houfu hádavých, ješitných politiků, a tak snadnou kořistí dravých čínských kapitalistů s rudou hvězdou na čele. Může se vytrácet z velmocenské pozice ještě po dlouhá desetiletí důstojně a dokonce elegantně. Do posledka s hodnotami, za které kdysi stálo Evropanům umírat. Se způsobem života, který pořád ještě nepostrádá své půvaby.

Víc optimismu ze mne na počátku roku 2012 nikdo nedostane. Ostatně nepřipadá mi to vůbec málo. Když ovšem tu stárnoucí dámu, odcházející ze scény, budeme gentlemansky chránit před vlastním sobectvím, před vlastní krátkozrakostí.

Taky nevím, co bude. Za tímhle si ale stojím.