Včera jsem nestačil napsat, že se hned po mém příjezdu v budově našeho velvyslanectví konalo setkání s českou komunitou v Rijádu. Nejsou to žádní emigranti, jsou to lidé, kteří dnes v Saúdské Arábii pracují a vydělávají – podnikatelé, bankéři, lékaři, zdravotní sestry. Nečekal jsem, že jich bude tolik. Podobných setkání jsem už ve světě absolvoval více, ale toto bylo – svou strukturou účastníků – přece jenom odlišné. A trochu zvláštní. Chtěli by mít lepší podmínky po návratu, prý by se o to Česká republika měla postarat. Mysleli tím hlavně platy jako v Saúdské Arábii.

S ministrem financíÚterý je věnováno konferenci, kvůli které jsem tady. Obrovské kongresové centrum, přesně podle očekávání jen jeden člověk z deseti nebo možná dvaceti má evropský oděv. Jde o debatu jak postupovat s další industrializací arabského světa. Snaží se diverzifikovat ekonomiku od výlučné závislosti na ropném průmyslu. Myslí si, že je budoucnost ve „vzdělanostní“ (či znalostní) ekonomice, což jsem se jim snažil rozmlouvat (viz texty zde na www.klaus.cz). Ropa jim však dává velké finanční zdroje na rozsáhlé, státem financované projekty. Ještěže takové peníze naše země nemá. To bychom měli prázdných průmyslových zón a „center excelence“.

Zajímavý, a velmi věcný, byl rozhovor se saúdskoarabským ministrem financí, kterého znám už z počátku 90. let. Zdá se mi, že dnešnímu evropskému problému dobře rozumí. Snažím se mu vysvětlit, že bychom velmi potřebovali, aby byla mezi našimi dvěma zeměmi uzavřena smlouva o zamezení dvojího zdanění.

Počasí se umoudřilo a po včerejším chladu je tu dnes hezkých 24°C. Doprava ve městě je i s policejním doprovodem obtížná, ulice jsou přecpané auty. Je to částečně proto, že v obřím městě neexistuje veřejná doprava – hlavním důvodem k tomu je to, že ještě nepřišli na to, jak by mohli společně v tramvajích, autobusech či metru jezdit muži a ženy. Segregace ve veřejném prostoru je pořád veliká. V obchodním domě není žádná pokladní rodu ženského, protože by přicházela do styku s muži. Prodavačky jsou jen ve speciálních částech těchto obchodů. Ženy také nesmějí řídit auto.

Ve městě není skoro žádný starší dům. Před 100 lety zde žilo 10.000 lidí, dnes čtyři, možná pět miliónů. Vidět v muzeu fotografie Rijádu v 50. letech minulého století je jako vidět dávnou minulost. Jeden náš diplomat říká, že my počítáme historii na staletí, oni na desetiletí. Tomu odpovídá dnešní rijádská architektura. Bydlíme v neuvěřitelně rozsáhlém a luxusním hotelu Ritz-Carlton, který byl nedávno dokončen, ale moc plný není.

Pětkrát za den je zdejší život přerušován modlitbou, kdy se všechno zastaví, ale nezdá se, že by se všichni modlili. Při polední modlitbě jsme byli v největší mešitě, kam přijel (a pozdravil nás) i nejvyšší náboženský představitel v Saúdské Arábii Abdal Azíz bin Šajch, nejvyšší muftí, něco jako u nás arcibiskup, či kardinál. Mešita je vedle budovy mocné náboženské policie a v blízkosti náměstí, kde se konají veřejné popravy. Ale vedle tohoto náměstí jezdí děti na kolečkových bruslích. Je to všechno trochu zvláštní.

Na zítřek si nechám něco o saúdskoarabské ekonomice.

Václav Klaus, Právo, 18. ledna 2012