Půjčka eurozóně na konto Mezinárodního měnového fondu (MMF) je podle guvernéra České národní banky Miroslava Singera prý absurdní.

Podle mého názoru je daleko absurdnější odmítání českého příspěvku ke stabilizaci eurozóny, na které je naše ekonomika životně závislá. Pádných argumentů pro naši účast je hned několik:

1/ jedná se o půjčku, nikoli o dotaci. Byla by poskytnuta z devizových rezerv naší země, které spravuje centrální banka. Je zcela mylné (nebo pokrytecké?) dávat naši půjčku MMF do souvislosti s veřejným dluhem, protože pasiva ČNB se do jeho výše nezapočítávají. Tyto peníze tudíž žádnou dodatečnou zátěží pro daňové poplatníky nebudou. Základní neznalost těchto souvislostí osvědčili nejen nový ministr průmyslu a obchodu Kuba (ODS) nebo bývalý primátor Prahy Bém (ODS), ale také prezident (a čestný profesor) Klaus.

2/ půjčka bude deponována u MMF, který je institucí maximálně důvěryhodnou, a peníze jsou zde uloženy bezpečně. I pokud by došlo nakrásně k bankrotu některé zadlužené země, MMF bude první, kdo své peníze vymůže zpět. Je zcela nepochopitelné, jakou roli tedy chce Česká republika hrát na mezinárodním poli, pokud se zdráhá půjčit MMF!

3/ rozhodnutí o půjčce je v rozhodující míře politické, nikoli rozpočtové povahy. Je projevem premiérova alibismu, pokud se dosud skrytě snažil přesouvat zodpovědnost za tento krok na ČNB.

4/ jestli tentokrát zvítězí pověstná česká „vychytralost“ (kdo chce, může si dosadit i jadrnější český výraz) a vláda podíl na společné akci drtivé většiny států EU nakonec odmítne, kdo pomůže nám, až to jednou budeme sami potřebovat?

Guvernér České národní banky je na téma naší půjčky na záchranu eurozóny v poslední době neobvykle mnohomluvný. Z titulu jeho funkce by mu více slušelo, kdyby byl skoupější na slovo. Není žádným tajemstvím, že vedení české centrální banky je obsazeno lidmi, které si vyvolil prezident Klaus, jemuž toto neomezené právo garantuje ústava. Podle toho také vypadá poměr členů bankovní rady k evropské integraci a ke společné měně.

Pokud jde o Nečasův mandát k připravované fiskální úmluvě EU, je třeba zapojit i opozici. Český podpis konečné dohody si totiž vyžádá schválení oběma komorami parlamentu. Místo trapného lavírování by se proto vláda měla starat o transparentní rozhodování v takto závažné otázce pro budoucnost této země.

Libor Rouček