To, jak skončí krize eurozóny, je dnes velmi obtížné předpovídat. Myslím, že se o to nikdo seriózní ani nepokouší. Bohužel se ukazuje, že současná evropská politická elita již ani vývoj nijak podstatně neovládá či neovlivňuje.

Je však nutné zdůraznit, že současný nešťastný vývoj není pouze krizí eura. Euro, které bylo od svého počátku projektem politickým  (ne ekonomickým), při příchodu prvních vážných ekonomických obtíží pouze pomohlo odhalit daleko hlubší problémy. 

Těmi jsou dluhy veřejných rozpočtů jako důsledek letitého budování evropského státu sociálního blahobytu. Na jeho udržování, na financování nejrůznějších sociálních nároků, si musely vlády půjčovat. Tam hledejme příčiny gigantických dluhů, které jen obtížně může někdo zaplatit.

Je iluzí věřit tomu, že změna vlády či dokonce pouze změna premiéra obrátí věci k lepšímu. Pokud nedojde ke změně v chování lidí, pokud si lidé neuvědomí, že musí výrazně slevit ze svých nároků na stát, že musí více věřit sami sobě a spoléhat se na své vlastní síly, potud nemůže dojít ke změně trendu v placení dluhů.

Je možné, že za cenu obrovských finančních nákladů bude současné euro uměle udržováno při životě. Je možné, že ze současné eurozóny několik členů postupně odejde a „nové“ euro bude rotovat kolem silného Německa. Je ale jisté, že se Evropě nebude dařit lépe, pokud zásadně nereformuje – a nezlevní - svůj drahý a pohodlný sociální systém.