Milé sestry, vážení bratři, dámy a pánové,

nevím, jestli Martin Luther King před svým nejslavnějším projevem také usnul ve vaně, ale mně se to včera podařilo – a představte si: měl jsem sen.

Mohl se psát tak rok 2020. Bylo to osm let po velkých studentských bouřích, díky nimž se česká politika opět stala službou, službou ve prospěch společného zájmu lidí. Z politiků se opět stali vizionáři společného dobra a naděje: nehleděli jen na prospěch své strany a vlastní kapsy, ale na dobro všech.

V tom roce 2020 slovo „vlastenectví“ už nebylo na posměch. Politici i sportovci běžně uměli zpívat státní hymnu. Být Čechem napříště něco znamenalo, lidé věděli, že existuje něco víc než jen jejich individuální zájmy, že existuje společný zájem a že stojí za to společně o něj bojovat.

Sestry a bratři, v tom roce 2020 byla již pošesté vyhlášena anketa „Čech roku.“ Nominovat do ní mohl kdokoliv kohokoliv a představte si, že lidé nenominovali téměř vůbec hvězdičky šoubyznysu, trochu hokejisty, tenisty a fotbalisty, ale hlavně vědce, poctivé živnostníky, nejúspěšnější manažery neziskovek a hlavní cenu vyhráli rodiče šesti dobře vychovaných dětí. Lidem totiž došlo, že ne tučná konta a sláva jsou tím nejdůležitějším v životě, ale že podstatné jsou vzdělání, kultura a hlavně zdravé mezilidské vztahy.

Onoho roku byl v televizi největším hitem výpravný seriál o Karlu IV. a zdálo se neuvěřitelné, že jde o první pořádné filmové zpracování této velepostavy českých dějin vůbec.

Tak jsem se v té vaně zavrtěl a viděl jsem, že v roce 2020 jsme už byli hrdi i na fungování českého státu. To proto, že Česko už 6 let mělo jasně vydefinovaný národní zájem. To způsobilo mnoho pozitivních důsledků: když se začal prosazovat společný český zájem, ukázalo se, že je to lepší, než uvíznout v ulitě zájmů osobních, začala ustupovat korupce, protože díky společnému zájmu si nás lobbisté nemohli rozebírat jako ten domeček z karet.

V roce 2020, zdálo se mi, už také existoval aktualizovaný katalog agend, které stát vykonává. Ano, už několik let se přesně vědělo, co má stát za naše daně dělat, a nevěřícně se kroutilo hlavou nad tím, že ještě před pouhými osmi lety, někdy okolo roku 2012, tomu tak nebylo. Stejně tak se už konečně vědělo, kolik mají ony agendy státu stát. Proto třeba příspěvek na výkon státní správy, který stát posílal obcím, se už nevypočítával jen podle jejich odhadů a požadavků. Díky tomu se také přesně vědělo, kolik úředníků potřebujeme, a propouštělo se v případě potřeby ne plošně, ale promyšleně. Přitom historici s úsměvem přednášeli o tom, že před pouhými osmi roky lidé dovolili, aby stát šetřil tím způsobem, že agenda zrušených míst byla outsourcována tak, že to nakonec stálo podstatně více, než původní platy propuštěných úředníků. Tito historici také připomínali, že v roce 2020 již není možné, aby nějaká strana před volbami slibovala snižování počtu ministerstev - jako kdysi jakási ODS v projektu e-stát - ale aby po vítězných volbách nechala takový projekt záhadně zmizet z internetu a na snižování počtu ministerstev jaksi zapomněla. Už řadu let se totiž vědělo, že každé úřední razítko je příležitostí ke korupci.
Když je řeč o korupci, v mém snu v roce 2020 už šest let platil zákon o státní službě. Došlo tím k odpolitizování státní správy, nedocházelo k personálním zemětřesením po každých volbách, a byly tak přerušeny i tzv. penězovody, pamětníkům nechvalně známé z doby okolo r. 2012.

Jelikož Česko v tom vysněném roce 2020 mělo jasný národní zájem, přes svoji velikost (díky propopulační politice a následující populační explozi jsme tehdy měli 12 milionů obyvatel) bylo spolehlivým a čitelným partnerem v Evropské unii, v té době zahrnující přes 30 členských států. Někdejší české euro-švejkování se sice stále s úsměvem v bruselských kuloárech připomínalo, ale už jen jako nepříjemná vzpomínka na temnou dobu české i evropské historie, kdy někteří nezodpovědní politici, náckové a Rusko se snažili rozložit Evropskou unii a v Česku voliči dávali svůj hlas stranám, za nimiž stály tunelářské mafie.

Zapomněl jsem dodat, že v tom roce 2020 bylo voličům už víc jak šest let jasné, že ani s levičáckými rozhazovači, ani s pravicovými tuneláři to nevyhrají, pochopili, že kdo se chce mít jako v Bavorsku, musí také volit jako v Bavorsku. Pochopili, že smysl má jen žlutá střední cesta. V tom roce 2020 totiž už šest let vedla vládu vítězná křesťanská demokracie.

Zdař Bůh!