Vážený pane místopředsedo,

vážené paní poslankyně,

vážení páni poslanci,

dovolte mi, abych jménem předkladatele uvedla návrhy právních předpisů tvořící tzv. Ústecký balíček, jehož obsahem jsou:

a)  Návrh Zastupitelstva Ústeckého kraje na vydání zákona o některých opatřeních při zajišťování bydlení osobám v hmotné nouzi a o změně zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (zákon o sociálním bydlení).

b) Návrh Zastupitelstva Ústeckého kraje na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

c) Návrh Zastupitelstva Ústeckého kraje na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. a zákona č. 181/2011 Sb., a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Ke dvěma posledně jmenovaným návrhům se podrobněji vyjádřím později, u příslušných bodů probíhající schůze sněmovny.

Nebývá příliš obvyklé, aby před vás předstoupil představitel jednoho ze 14 krajů České republiky s představením a obhajobou návrhů legislativních změn. A je zcela výjimečné v jedenáctileté historii vyšších územních samosprávních celků předstoupit před vás s tak zásadními návrhy, které vám zde dnes jménem Zastupitelstva Ústeckého kraje budu mít tu čest představit. Vážím se této příležitosti a věřím, že rozprava k těmto zákonům bude věcná a proběhne v atmosféře vzájemné úcty a tolerance.

Srpnové občanské nepokoje ve Šluknovském výběžku vykreslily ve zcela jasném světle dlouhodobě přehlížené a neřešené problémy v sociálně vyloučených lokalitách. Domnívám se, že po roce 1989 Česká republika nezažila masovější protesty občanů, kteří by se tímto krajním způsobem domáhali po Vládě ČR zajištění svých práv a nastolení zákonnosti a pořádku. Nicméně šluknovské události nebyly pro Ústecký kraj prvotním impulzem pro přípravu dnes předkládaných legislativních návrhů označených jako Ústecký balíček, ale zcela zásadním a viditelným potvrzením správnosti našeho rozhodnutí věnovat se narůstajícímu napětí ve vyloučených lokalitách i v oblasti legislativní. 

Šluknovsko opustili reportéři a televizní štáby. Situace se uklidnila. To je ale pouhý klam. Stav je stále velmi vážný a napjatý. Občané jen dali čas státu a jimi zvoleným politikům. Čekají, jak se za jejich práva a další oprávněné požadavky zasadí. Jde přitom o praktické naplnění zcela zásadních rolí států, jako je zajištění ochrany zdraví a majetku, tedy bezpečnost, zamezení zneužívání sociálního systému, zajištění veřejného pořádku a vzájemného soužití apod. Obávám se, že případná přetrvávající nečinnost státu může vést k výrazně radikálnějším projevům veřejné nespokojenosti.

Ačkoli návrh legislativních změn zpracoval a dnes vám představuje Ústecký kraj, žádné město či obec v celé České republice si na základě aktuálního vývoje nemůže být jisté, že se jej popisované problémy vedoucí k sociálnímu napětí budou i nadále vyhýbat. Z listopadového průzkumu veřejného mínění, které pro Ústecký kraj uskutečnila agentura STEM/MARK, mimo jiné vyplývá, že opatření navrhovaná Ústeckým krajem pro řešení situace ve vyloučených lokalitách mají masivní podporu obyvatel. Velmi silná, téměř 90% podpora předloženého balíčku je signálem, že naše návrhy jsou lidmi vnímány pozitivně a že očekávají konkrétní kroky před sliby politiků.

Vážený pane místopředsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, chtěla bych z tohoto místa zdůraznit, že pomoc občanům, kteří žijí v sousedství vyloučených lokalit je zcela mimo politické ideje. Jasným důkazem může být naprostá jednota všech politických stran, ať pravicových, levicových či středových, při hlasování o Ústeckém balíčku v Zastupitelstvu Ústeckého kraje. Nic víc bych si nepřála, než aby podobná jednota a společná ochota a zodpovědnost pomoci všem lidem v obdobné situaci, v jaké jsou občané na Šluknovsku, zavládla i dnes, zde v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

Úvodem  považuji za nezbytné zmínit tři hlavní body, které jsou všem třem návrhům Ústeckého kraje společné. Osvětlí vám proces vzniku návrhů, jejich vnitřní logiku a zásadní význam pro regulaci aktuálních sociálních problémů.

1. Veškeré návrhy, které tvoří součást tzv. Ústeckého balíčku a které jsou nyní projednávány jako sněmovní tisky č. 494, 495 a 496, byly zpracovány na základě usnesení Zastupitelstva Ústeckého kraje ze dne 31. března 2010, jímž byl schválen záměr přípravy návrhů zákonů v souvislosti s bojem proti extremismu podle závěrů konference „Společně proti extremismu“, pořádané Ústeckým krajem 1. října 2009. Návrhy jsou výsledkem dlouhodobé strategie Ústeckého kraje ve vztahu k potírání problému sociálního vyloučení a projevů extremismu, jimž kraj věnoval a věnuje dlouhodobou a souvislou pozornost a zapojuje do tohoto procesu jak neziskový sektor, tak příslušné orgány veřejné správy. Účastníky zmíněné konference, kteří společně formulovali návrhy potřebných opatření, která se stala základem právě představovaného  tzv. Ústeckého balíčku, byla i resortně odpovědná ministerstva a Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách. Jakékoli spojování legislativního balíčku s událostmi roku 2011, k nimž patří zejména vyostřování situace v sociálně vyloučených lokalitách, kupř. na Šluknovsku, by byla  zcela zkreslující a nedůvodně by snižovala  význam předkládaných návrhů. Považuji za nezbytné zdůraznit, že historie těchto návrhů začala nejpozději s koncem roku 2009 a nejedná se tak o návrhy „šité horkou jehlou“, které by snad měly alibisticky „vykazovat“ aktivitu kraje v řešení aktuálních palčivých problémů.

2.  V případě všech tří návrhů se jedná o věcné problematiky zcela zásadní pro fungování celé české společnosti, nikoli o otázky pouze lokálního či regionálního významu. Zákonodárná iniciativa zastupitelstva kraje je založena na úrovni české Ústavy a není nijak věcně omezena.  Různost subjektů se zákonodárnou iniciativou ve vztahu k jakémukoli předmětu právní regulace má své významné opodstatnění. Společenské otázky, jejichž právní úprava se ukáže jako nezbytná, jsou v praxi nazírány zcela odlišně z pozice centrálních orgánů státní správy (ministerstev) a jinak z pohledu orgánů, které jsou blíže každodenní praxi a mají tak s problematikou přímou zkušenost. Tyto dva různé pohledy jsou rovnocenně důležité. V oblasti sociální je žádoucí, pokud přichází se zákonodárnou iniciativou orgán kraje jako vyššího samosprávného územního celku, který má přímé zkušenosti s danou problematikou v její „živé podobě“.

Návrh Ústeckého balíčku  prošel nejen připomínkovým řízením jednotlivých odborů v rámci Krajského úřadu Ústeckého kraje, ale v rámci setkání se starosty obcí Ústeckého kraje byl již při vstupu do připomínkového řízení prezentován všem přítomným starostům. Na internetových stránkách Ústeckého kraje byly veškeré návrhy zveřejněny a obcím byla dána příležitost, aby se k nim vyjadřovaly, připomínkovaly, či návrhy doplňovaly. V době, kdy se opakovaně ukazuje nefunkčnost mnoha právních předpisů při jejich aplikaci na reálné společenské vztahy, je nutné věnovat zvýšenou pozornost návrhům vzešlým „zdola“, ze zdrojů co nejbližších občanům.

3. V době, kdy byly všechny návrhy Zastupitelstva Ústeckého kraje předloženy Poslanecké sněmovně, byl projednáván větší počet návrhů, které se dotýkaly stejného nebo podobného předmětu úpravy, zejména šlo o oblast právní regulace loterií a návrhy změn právní úpravy v oblasti sociální. Ústecký kraj na všechny tyto paralelně projednávané návrhy reagoval již v rámci podrobných důvodových zpráv a dále své návrhy modifikoval dle vývoje projednávání „konkurenčních“ návrhů tak, aby návrhy Ústeckého kraje byly přizpůsobeny již schváleným právním úpravám. Dovoluji si proto zdvořile varovat před paušálními úvahami o  duplicitě navrhované úpravy ve vztahu k právní úpravě existující a apelovat na vaši odbornou pozornost věnovanou konkrétnímu obsahu projednávaných sněmovních tisků.

I v případech, kdy by muselo dojít k novelizaci právních předpisů, jež byly takto „otevřeny“ v době nedávno minulé, je nutno podpořit správné návrhy, které mají potenciál zlepšit život našich občanů. Stabilita právní úpravy a co nejmenší četnost novelizujících zásahů je pochopitelně jedním ze zásadních principů právního státu, konkuruje-li však oprávněným zájmům občanů, měl by tento jejich zájem dostat nepochybně přednost.

Všechny návrhy Zastupitelstva Ústeckého kraje jsou odrazem dlouhodobě neřešených problémů, jež jsou palčivé pro občany na lokální a regionální úrovni. Mají potenciál jak jednotlivě v příslušných věcných oblastech, ale především ve vzájemném komplexu, významně zlepšit životní podmínky sociálně nejpotřebnějších, ujasnit jejich právo na přístup k přiměřenému bydlení, omezit sociálně devastující účinky loterií a jiných podobných her a zvýšit úroveň bezpečí zpřísněnou regulací opakovaně páchaných přestupků vůči základním materiálním i nemateriálním hodnotám lidského života.

O žádném z návrhů tak nelze v žádném případě tvrdit, že jsou neschválitelné či dokonce následně v praxi nerealizovatelné. Na dílčí změny lze reagovat nástrojem pozměňovacích návrhů.

Po tomto obecném úvodu si dovoluji nasměrovat vaši pozornost ke sněmovnímu tisku č. 494, kterým je návrh Zastupitelstva Ústeckého kraje na vydání zákona o některých opatřeních při zajišťování bydlení osobám v hmotné nouzi a o změně zákona o státní sociální podpoře a zákona o pomoci v hmotné nouzi, zkráceně nazvaný zákon o sociálním bydlení. Představení tohoto návrhu zákona rovněž shrnuji do několika bodů. V jejich rámci si dovoluji reagovat i na nejzásadnější připomínky, které k návrhu zákona uplatnila jednotlivá ministerstva a kraje.

1. Inovativnost a potřebnost navrhované právní úpravy.

Návrh zákona o sociálním bydlení představuje návrh zcela nového řešení problematiky sociálního bydlení. Tato problematika nebyla přes veškeré proklamace věcně odpovědných ministerstev doposud legislativně uchopena. Návrh je logicky provázaný s existující právní úpravou, zároveň zahrnuje jen ty zcela nejnutnější instituty, proto je kompaktní a stručný.

Za stávajícího právního stavu mají všichni občané nárok pouze na základní sociální poradenství a všem obcím je zákonem o obcích uložena pouze zcela obecná povinnost vytvářet ve své samostatné působnosti podmínky pro uspokojování potřeb bydlení svých občanů. Poskytování specializovaného poradenství a další pomoci v oblasti bydlení není jako povinnost orgánů veřejné správy výslovně zakotvena, její poskytování a výstupy proto nelze jakkoli systematicky vyžadovat a měřit. Poznatky z reality přitom dokazují, že stávající právní úprava je zcela nedostatečná. Stále více občanů ČR se i vlivem nedostupnosti bydlení dostává pod úroveň chudoby, což má strategické negativní dopady na život společnosti jako celku. Pokud by byly dosavadní zákonné instrumenty dostačující, nedošlo by ke vzniku, udržování a dokonce rozšiřování segregovaných sociálně vyloučených oblastí, které představují závažná rizika jak pro jejich obyvatele, tak celou společnost.

Právo na přístup k přiměřenému, lidsky důstojnému a udržitelnému bydlení je zásadním sociálním právem každého člověka a k jeho zajištění se český stát smluvně zavázal i na mezinárodněprávní úrovni. Považujeme proto za nutné, aby bylo právo na poradenství a další formy nefinanční pomoci v oblasti bydlení výslovně zakotveno mezi povinnostmi státu, které realizují orgány veřejné správy v rámci své přenesené působnosti.

Dovolím si upozornit na to, že návrh zákona je zcela kompatibilní s Koncepcí bydlení ČR do roku 2020, kterou schválila vláda dne 13. července 2011 svým usnesením č. 524. Představuje shodný praktický přístup k pojmu bydlení, který bez jakýchkoli složitých teoretických definic znamená možnost užívat prostor způsobilý k obývání, možnost uchovat si soukromí a udržovat společenské vztahy a mít právní jistotu užívání. Koncepce bydlení ČR do roku 2020 výslovně konstatuje, že model finanční výpomoci není s ohledem na vývoj veřejných rozpočtů do budoucna udržitelný. Návrh zákona o sociálním bydlení přesně odráží tento trend, když definuje pomoc povahy nefinanční, v podobě specializovaného odborného poradenství a asistence a v podobě zprostředkování či zajištění bydlení, aniž by toto bydlení bylo nájemci poskytováno zadarmo. Koncepce bydlení ČR do roku 2020 výslovně mezi východisky řešení uvádí vedle problému finanční dostupnosti bydlení problém dalších znevýhodnění, jejichž následkem nemůže znevýhodněná osoba na volném trhu získat dlouhodobé nájemní bydlení. Nájemní smlouvy na příliš krátké období, vytvářející velkou míru nejistoty ohledně trvání nájmu i výše nájemného v budoucnu, představují dle Koncepce významnou bariéru integrace určité skupiny nájemců do běžného společenského života. Návrh zákona o sociálním bydlení se zaměřuje přesně na řešení těchto problémů, tedy odbourání veškerých nedůvodných bariér, které vedou k sociální exkluzi a ve výsledku ke vzniku negativních důsledků pro celou společnost. K těmto prvkům návrhu zákona o sociálním bydlení patří kupříkladu navrhované „vyrušení“ kauce na nájemném či omezení možnosti poskytovat pouze krátkodobé nájemní smlouvy k bytu, u nichž nemá nájemce garantováno, že při dodržení všech povinností ze své strany o bydlení nečekaně nepřijde. K těmto prvkům návrhu se vyjádřím dále v bodu věnovaném podrobnějšímu představení obsahu navrhovaného zákona o sociálním bydlení.

Názor, že v přístupu k přiměřenému bydlení sehraje zásadnější roli „zkvalitnění terénní práce v problémových oblastech“, je recyklací ustáleného klišé, rozšířeného přes skutečnost, že finanční prostředky doposud investované do programů terénní sociální práce ve vyloučených lokalitách v ČR žádné zlepšení v integraci sociálně a majetkově nejslabších osob do trhu s nájemním bydlením nepřinesly, situace se naopak stále zhoršuje.

Závěrem k otázce potřebnosti navrhované právní úpravy sociálního bydlení si dovolím upozornit na skutečnost, že komplexní právní regulace sociálního bydlení nebyla doposud přijata přes více než 15 let trvající debaty o potřebě takové právní úpravy. Je zjevné, že režim sociálního bydlení jako dlouhodobého nájemního bydlení pro nemajetné osoby, kterým se přes veškerou snahu nedaří na volném trhu s byty obstarat si přístup k přiměřenému bydlení svépomocí, je svou povahou odlišný od bydlení azylového, či bydlení chráněného, kterým se už dostalo právní úpravy v režimu zákona o sociálních službách. 

Koncepce bydlení České republiky do roku 2020 žádný záměr příslušných ministerstev připravit takovýto zákon s přesně určeným termínem předložení neobsahuje. Návrh zákona Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR o sociálním bydlení, na něž odkazovala některá z ministerstev v rámci svých připomínek jako podklad pro stávající práce Ministerstva pro místní rozvoj na právní úpravě sociálního bydlení, byl touto organizací představen v březnu roku 2010, přičemž Ministerstvo pro místní rozvoj dne 19. 3. 2010 vydalo k tomuto návrhu výslovné odmítavé prohlášení.

2. Základní instituty navrhovaného zákona o sociálním bydlení.

Nalézání udržitelného modelu sociálního bydlení ve smyslu dlouhodobého nájemního bydlení pro nemajetné osoby je procesem neustálého vyvažování několika protichůdných zájmů a reálných možností státu. Stojí proti sobě zájem na přiměřené životní úrovni co největšího počtu obyvatel a zájem na úsporném nakládání s prostředky státního rozpočtu. V době maximalizace požadavků na úspory státního rozpočtu se může jevit jakékoli další rozšiřování povinností státu (a tím i potenciální navyšování jeho kapacit) jako nepřijatelný krok, který může být překážkou pro rozvinutí potřebné diskuse nad věcnou stránkou navrhovaných řešení.

Problém nedostupnosti přiměřeného bydlení pro nemajetné rodiny je ovšem urgentně nutné řešit, a to právě zákonnou úpravou, která stanoví jednotné podmínky pro všechny obce a města v ČR shodně, neboť pouze takový postup zabrání „přelévání“ tohoto problému z jednoho města do jiného a postupné eskalaci sociálního napětí.

Ústeckým krajem navrhovaný zákon o sociálním bydlení  výše zmíněné vzájemně protichůdné zájmy realisticky vyvažuje a obsahuje několik zásadních složek:

a) Návrh zákona o sociálním bydlení jako první výslovně zakotvuje právo žádat o pomoc s řešením bytové situace orgány veřejné správy v přenesené působnosti. K odpovědnosti je tak zákonem povolán vedle obcí v jejich samostatné působnosti výslovně i stát, což je pro zlepšení situace nevyhnutelné a odpovídá to i mezinárodněprávním závazkům České republiky.

b) Návrh zákon vymezuje obě strany právních vztahů, které budou při jeho aplikaci v praxi vznikat. Jednak vymezuje okruh osob, kterých se pomoc orgánů veřejné správy na úseku bydlení bude týkat. Dle návrhu zákona se jedná o skupinu osob nacházejících se v hmotné nouzi ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi, které neuspěly ve snaze uspokojit své  bytové potřeby svépomocí. Při vymezování okruhu oprávněných osob ve smyslu navrhovaného zákona musí být zvoleno určité, co nejobjektivnější kritérium. I když je navrhovatel v obecné rovině ztotožněn s názorem, že pomoc ze strany veřejné správy vyžadují všechny osoby, které nejsou schopny zabezpečit si bydlení vlastními silami, pro účely zákona je ovšem nutné tuto skupinu kvalitativně specifikovat a tím kvantitativně omezit jako skupinu těch nejpotřebnějších z nejpotřebnějších.

„Druhou stranu“ v režimu zákona o sociálním bydlení představují orgány veřejné správy, které budou pomoc dle zákona ve své přenesené působnosti poskytovat. Jedná se o obecní úřady obcí s rozšířenou působností ve smyslu zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a o stanovení obcí s rozšířenou působností. Tyto obce tzv. III. stupně, nazývané „malé okresy“, představují přijatelný kompromis mezi potřebou oprávněných osob (zájem zůstat bydlet v určité oblasti) a reálnými možnostmi obcí při zprostředkovávání či poskytování sociálního bydlení. Obce III. stupně jsou stále relativně „blízko občanovi“ a zároveň jejich území je dostatečně rozsáhlé na to, aby bylo možno nalézt možnosti bydlení pro žadatele o pomoc na úseku bydlení.

c) Pomoc v režimu zákona zahrnuje 3 formy. Za prvé specializované poradenství a asistenci při realizaci práva na přístup k přiměřenému bydlení, za druhé zprostředkování možnosti uzavřít nájemní smlouvu k bytu či nemovitosti určené k trvalému bydlení v režimu sociálního bydlení a konečně za třetí přímé uzavření takové nájemní smlouvy v případě, že je stát, zastupovaný příslušným orgánem veřejné správy, má k dispozici.

Na první formu pomoci má každá osoba, splňující další zákonem nastavená kritéria, právní nárok. Na další dvě formy pomoci není dle návrhu zákona právní nárok. Nárokovost zprostředkování či poskytnutí možnosti bydlení není možno vzhledem k reálným možnostem státního rozpočtu zakotvit. K právní úpravě společenských problémů ovšem nelze přistupovat principem „buď všechno nebo nic“, naopak je nutné usilovat o zakotvení úpravy, která reaguje na řešený problém v aktuálně maximální možné míře.

Činnost, která bude obsahem všech tří forem pomoci, nevyžaduje žádná další nová, návrhem zákona o sociálním bydlení speciálně formulovaná oprávnění. Proces zprostředkování vyžaduje pouze znalost o kapacitách disponibilního bydlení v jednotlivých spádových obcích a zcela běžné vyjednávací postupy. Proces poskytnutí sociálního bydlení vyžaduje existenci takových bytů či nemovitostí, s nimiž bude obecní úřad obce s rozšířenou působností oprávněn takto nakládat, proto je návrhem zákona zároveň státu skrze obecní úřady obcí s rozšířenou působností uložena povinnost vytvářet s využitím veřejných i soukromých zdrojů bytový fond potřebný pro poskytnutí sociálního bydlení.

d) Poskytování všech tří forem pomoci je dle návrhu zákona do určité nezbytné míry formalizováno. Každý žadatel o pomoc v režimu zákona tak bude mít v ruce písemné sdělení o tom, jak bylo s jeho žádostí naloženo. Tato sdělení umožní poprvé získat skutečně validní data o tom, kolika lidem a v jakých situacích se nedaří zajistit bydlení svépomocí, a jakou pomoc od orgánů veřejné správy v takovém případě potřebují a jakou dostali. Doposud jsou informace o reálné situace v oblasti bydlení získávány pouze nesystematicky cestou státem financovaných výzkumných projektů, což přináší „data“ nárazově, nereprezentativně a za cenu nemalých nákladů vynakládaných na tyto ad hoc výzkumné práce.

e) Žadatelé o pomoc v oblasti bydlení a příslušné obecní úřady obcí s rozšířenou působností jsou k sobě dle návrhu „vázány“ principem místní příslušnosti. Oprávněné osoby budou podávat žádost o poskytnutí pomoci u úřadu místně příslušného podle místa svého trvalého pobytu, což zdůrazňuje vazbu mezi lokálními orgány veřejné správy a jejich „spádovými“ občany. Vzhledem k tomu, že rozhodující bude místo ohlášeného trvalého pobytu, nikoli místo, kde občan fakticky trvale žije, motivují se tak občané k tomu, aby zachovávali soulad mezi skutečným a evidenčním stavem adresy místa svého trvalého pobytu. S názorem, že neposkytování pomoci s celostátní působností je diskriminační, se nelze ztotožnit, neboť „roztřídění“ žadatelů o pomoc je provedeno dle objektivního a rozumně ospravedlnitelného kritéria, které je navíc kritériem v oblasti veřejné správy dlouhodobě užívaným.

f) Výslovně nedefinovanou skupinou fyzických i právnických osob, které ovšem budou do realizace zákona přirozeně zapojeny, jsou různorodé subjekty, které budou poskytovat možnost bydlení v bytech a nemovitostech ve svém vlastnictví. Z návrhu zákona jasně vyplývá, že „původcem“ bydlení mohou být subjekty z široké množiny, ať již neziskové organizace nebo podnikatelské subjekty, obce v samostatné působnosti či stát (jednající prostřednictvím příslušných správních úřadů). Motivace se tak bude lišit pronajímatel od pronajímatele (obecně prospěšné cíle neziskových subjektů, obecně prospěšné cíle obcí pečujících o své občany, povinnost státu pečovat o přístup k přiměřenému bydlení svých občanů uložená mezinárodněprávními smlouvami). Vytvářením bytového fondu dle návrhu zákona je reálná výstavba bytů a nemovitostí pro využití dle účelu zákona o sociálním bydlení. Tato povinnost je stanovena do přenesené působnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Jedním ze smyslů navrhovaného zákona o sociálním bydlení je výslovné založení odpovědnosti státu za vytváření příležitostí bydlení pro sociálně a ekonomicky nejslabší obyvatele. Stát má být povinen – skrze obecní úřady obcí s rozšířenou působností – aktivně rekonstruovat stávající či budovat nové byty/nemovitosti za účelem poskytování trvalého bydlení. Vzhledem k tomu, že se nejeví jako politicky průchodné stanovit konkrétní množství bytů/nemovitostí, které by byly obecní úřady obcí s rozšířenou působností povinny za určité období vytvářet, je navrhována ve stávající verzi formulace obecná.

Obecní bytový fond spravovaný a alokovaný nájemcům obcemi v samostatné působnosti zůstává navrhovanou právní úpravou nedotčen. Návrh pouze výslovně doplňuje odpovědnost státu za vytváření bytového fondu pro účely sociálního bydlení, realizovanou skrze lokální orgány veřejné správy.

g) Podklad pro individuální řešení specifických situací vytváří návrh zákona ustanovením, že konkrétní formu pomoci volí obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě analýzy situace každého žadatele o pomoc a reálných možností dostupných k jejímu řešení. Orgány příslušné podle návrhu zákona jsou tak povinny posuzovat možnou pomoc vždy dle okolností konkrétního případu, tedy mj. přizpůsobovat poskytované byty/nemovitosti přiměřeně potřebám konkrétního žadatele (ať již jednotlivce, či rodiny). Jako jednoznačná limitující kritéria je pouze vyloučeno, aby poskytnutí pomoci bylo podmiňováno předchozí bezúhonností žadatele, či jeho bezdlužností. Všechny ostatní významné okolnosti (zdravotní stav, věk, nezletilé děti v rodině) bude odpovědný správní orgán brát v potaz při individuálním vyhodnocení situace každého žadatele.

h) Bude-li v režimu zákona uzavírána nájemní smlouva k bytu či nemovitosti určené k trvalému bydlení, bude vedle obecné občanskoprávní úpravy podléhat i některým specifikům vymezeným právě návrhem zákona o sociálním bydlení. Mezi tato navrhovaná specifika nájemního vztahu v režimu sociálního bydlení patří odbourání několika zásadních překážek pro získání dlouhodobého nájemního bydlení nemajetnými osobami, tedy omezení možnosti požadovat předem kauci na nájemné a omezení možnosti uzavírat nájemní smlouvu na krátkou dobu určitou.

Rovněž výše nájemného je dle návrhu omezena. Nájemné je návrhem limitováno tak, aby bylo uhraditelné kombinací plateb nájemce a dávek účelově určených na bydlení (příspěvek a doplatek na bydlení), které budou dle návrhu dávkovým orgánem vyplácet přímo pronajímateli částku rovnající se maximální výši tzv. cílového nájemného. Byť ve většině měst a obcí v České republice skončilo praktické uplatňování tzv. cílového nájemného dnem 31.12.2010 a ve zbytku měst a obcí se tak stane dnem 31.12.2012, bude částka maximálního cílového nájemného, jehož bylo v daném městě či obci dosaženo, vždy objektivně určitelná. Limitace nájemného koresponduje s povahou a smyslem institutu sociálního bydlení. Lze přistoupit i na limitaci skrze institut tzv. nákladového nájemného a příslušnou úpravu provést formou pozměňovacího návrhu.

i) K zajištění nároků pronajímatele návrh zákona předvídá, že nájemné bude povinně placeno přímo převodem dávek účelově určených na bydlení na úhradu nájemného a nákladů služeb spojených s užíváním bytu. Institut tzv. zvláštního příjemce již je delší dobu v zákonech upravujících dávky sice upraven, v praxi je ovšem využíván naprosto nedostatečně a nedůsledně. Způsobuje to zbytečný nárůst dluhů na straně rodin, které mají s pravidelným placením nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu potíže, ať už jsou jejich příčiny jakékoli. Vzhledem k dlouhodobým praktickým zkušenostem s destruktivními následky nevyužívání zvláštních příjemců dávek účelově určených na úhradu nákladů bydlení je dle přesvědčení navrhovatele nezbytné dát přednost pravidelnému hrazení nákladů spojených s bydlením před „výchovnou“ aktivizací nájemců.

Jedním z hlavních účelů zákona je motivace vlastníků stávajících bytových kapacit, aby je poskytovali do nájmu sociálně a ekonomicky slabým nájemcům. Vzhledem k tomu, že výše nájemného musí být z podstaty věci limitována, musí být pronajímatelé motivováni stoprocentní spolehlivostí včasnosti a pravidelnosti plateb nájemného přímým zasíláním dávek určených na bydlení.

Probíhající sociální reforma je založena mj. na principu eliminace jakéhokoli zneužívání sociálních transferů ze státního rozpočtu, návrh zákona o sociálním bydlení je s tímto základním principem plně v souladu.

j) Navrhovatel záměrně pracuje s velmi obecnou definicí sociálního bydlení, což umožní co nejpružnější aplikaci navrhovaných pravidel v praxi. Pojem přiměřeného, udržitelného a lidsky důstojného bydlení vychází z čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Měřitelné limity (stavebnětechnické, bezpečnostní) jsou dány závazně platnými právními předpisy, kupř. vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Prohlášení užívání určitého bytu/nemovitosti jako sociální bydlení jakýmkoli autoritativním aktem není nezbytné, neboť charakter bydlení jako sociálního je dle návrhu určen právě specifiky možného nájemce a specifiky nájemního vztahu.

k) Návrh zákona reguluje i využití jednotlivých výstupů z poradenství a další pomoci poskytovaných na úseku bydlení, jejichž výstupem bude detailní zmapování toho, kolik uchazečů o bydlení v jednotlivých regionech země je, z jakých příčin se jim nedaří zajistit bydlení svépomocí atd. Tyto poznatky budou využitelné v boji proti sociálnímu vyloučení.

Zásadní složky návrhu zákona jsou logicky provázány a fungují jako celek.

3. Údajně konkurenční návrhy projednávané Poslaneckou sněmovnou.

Ústecký kraj důsledně sledoval veškeré legislativní práce potenciálně související s návrhem zákona o sociálním bydlení, tedy veškeré návrhy spadající do širší množiny „sociální péče“. Co se týče tzv. sociální reformy, za relevantní pro „porovnávání“ s návrhem Ústeckého kraje lze považovat pouze sněmovní tisk č. 372, tedy návrh novelizace zákona o pomoci v hmotné nouzi, zákona o sociálních službách, zákona o státní sociální podpoře a zákonů souvisejících, který byl po schválení Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a následném podpisu prezidentem rozeslán ve sbírce zákonů dne 6. 12. 2011 jako zákon č. 366/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon má ovšem zcela jiné obsahové parametry, než návrh Ústeckého kraje na regulaci sociálního bydlení. Tyto dvě zákonodárné iniciativy spolu souvisejí pouze v širším slova smyslu oblastí věcné problematiky, v jejímž rámci se pohybují, obsahově spolu ale nijak nekonkurují, protože upravují odlišné oblasti.

Sněmovní tisk č. 268 (novela zákona o pomoci v hmotné nouzi), obsahující návrh, aby příspěvek na živobytí ze systému dávek pomoci v hmotné nouzi podléhal výkonu rozhodnutí, s krajem navrhovanou problematikou rovněž nijak nesouvisí.

Nejedná se o nadbytečnou duplicitu jakékoli existující právní úpravy, ale o její rozšíření a zpřesnění.

4. Možnost precizace návrhu prostřednictvím pozměňovacích návrhů.

Legislativní návrh zastupitelstva kraje je výchozím podkladem pro zevrubnou diskusi v Poslanecké sněmovně, kde je příslušný prostor pro případnou precizaci navrhovaného řešení jak na úrovni obsahové (věcné), tak pro případná upřesnění terminologická, pokud z analytických výstupů příslušných parlamentních výborů a z otevřené plenární diskuse o návrhu vzejdou návrhy na ještě přiléhavější řešení, které budou vtěleny do příslušných pozměňovacích návrhů.