Ministerský předseda vlády tohoto státu souhlasil veřejně se smlouvou, o  jejíž demokratičnosti existují naprosto jednoznačné pochyby, o které se  ví, že by po plné či i jenom částečné aplikaci do právních systémů jednotlivých států znamenala naprosto bezprecedentní zásah do lidských práv a svobod. Premiér dokonce tuto smlouvu veřejně obhajoval, což je  ostudné a zcela nepřijatelné.

Naprosto neobhajuji porušování duševního vlastnictví a autorských práv. Jde o soukromý majetek a jako takový má plné právo na ochranu. V tomto směru máme ale kvalitní národní legislativu a máme také funkční smlouvy mezinárodní. Při snaze o  prosazování těchto zákonů a pravidel není možné přijmout jakýkoliv závazek, který by primárně porušoval práva jednotlivců, svobody občanů. Slova o kácení lesu a létání třísek příliš připomínají padesátá léta. Při páchání dobra není možné vystavovat jedince zvůli, protože to je  neúcta k lidské důstojnosti. Když dostal pan premiér mnoho signálů z  parlamentu, že jeho pokus obhajovat dohodu ACTA bude smeten, raději přestal být američtější než Američané. Je ale třeba na něj tlačit daleko více a daleko ostřeji – právě Česká republika by se měla stát jednou z  těch zemí, které připomenou ostatním, že právo na ochranu vlastnictví je  svaté, ale nemůže být prosazováno prostředky, které se dotýkají práv ostatních a negují je.

Je zvláštní, jak je v této věci pan premiér účelový. Odmítnout dohodu o rozpočtové odpovědnosti mu problém nedělalo. Ale nemají snad občané právo na to, aby je pan premiér s panem ministrem financí Kalouskem konečně přestali více a více zadlužovat? Jenže premiér pochopil, že brnkání na protievropskou notu mu nyní může přinést větší sílu v rodné straně a možná i větší popularitu. Když bylo jasné, že Česká republika má z Evropské unie užitek, byla popularita EU vysoká. Když má Brusel problémy, když není tak silný, politici chabého charakteru „pragmaticky“ přehazují výhybku a stávají se eurorealisty či  spíše euroskeptiky.

Podívejme se na smlouvu o rozpočtové odpovědnosti trochu jinak. Obsahuje vskutku mnoho velmi problematických částí. Například to, že země porušující pravidla budou pokutovány (což v  podstatě platí již nyní), to je bezzubé a zbytečné, nemůže to vést k  nápravě. Dokud taková smlouva nebude obsahovat mechanismus vytlačení země z eurozóny, nemá praktický smysl. Potíží jakéhosi „rozpočtového dohledu“, který se zde stanovuje v případě porušení pravidel, je  nejednotnost názoru, jak dosáhnout stability veřejných financí. Přinejmenším někdo bude říkat, že je třeba škrtat a škrtat, další bude chtít kombinaci škrtů a zvýšení daní, jiný si vystačí s těmi vyššími a  ještě vyššími daněmi. Smlouva nijak fakticky neřeší ochranu svrchovanosti volených národních politiků před mocí nevolených struktur evropských.

Ale jinak neříká tento dokument nic, co by neměl podepsat kterýkoliv státník poučený krizí a jejím průběhem. Totiž, že veřejné rozpočty mají být primárně vyrovnané a pokud to kvůli okolnostem nejde v  danou chvíli, nemá být schodek velký a je třeba se k vyrovnaným financím vrátit nejhůře během několika málo let.

Pánové Nečas a  Kalousek mají ale více potíží s „dodržováním lidských práv“. Jejich kolega z ministerstva práce a sociálních věcí Drábek příšerně nezvládnul přechod na nový systém výplat dávek. Tisícům a spíše desetitisícům či  statisícům lidí způsobily chyby jeho úřadu neuvěřitelné komplikace.  A  teď nemluvíme ani zdaleka jenom o nezaměstnaných nebo o těch, kdo jsou závislí na sociálních dávkách z důvodů, které by asi mohli sami ovlivnit. Hovořím především o invalidech, o lidech s postižením nebo s  těžkou chronickou nemocí, o rodinách pečujících o starší a nemohoucí příslušníky a tak dále. Ti všichni se museli nedůstojně dostavovat opakovaně na úřady, mnohdy své peníze nedostali včas, což jim působilo značné komplikace. Naopak pracovníci úřadů museli vynaložit minimálně tisíce hodin přesčasů na to, aby alespoň částečně eliminovali chyby ministerstva. Výsledek? Dva vyhození úředníci. Nu, zajímavé pojetí prosazování práv občanů. Že by přišlo nějaké vyvození politické odpovědnosti pana ministra Drábka (TOP 09), tak to ani náhodou. Ani jeho straničtí kolegové neprojevili lítost nad tím, že jejich ministr zkazil všechno, na co i jenom sáhnul.

Zato když pan premiér a pan ministr financí mluví o církevním majetku, jde jim to moc krásně. Jedno oko nezůstane suché nad tím, jak se bijí za práva okradených. Škoda, že jim to tak pěkně neladí i v jiných případech, kdy jde o práva. Možná to bude tím, že práva některých je zajímají a práva jiných jsou jim naprosto ukradená.