Oslavili jsme 105. výročí vzniku Československa. Chápu, že někteří lidé, zvláště pak starší a střední generace, která si k oslavám svátků vytvořila za minulého režimu odpor, ho vždy bere jen jako každý běžný, volný den. Nicméně neměli bychom si začít své nezávislosti a samostatnosti nyní více považovat, když některé státy, jako např. Ukrajina či Izrael, bojují v současné době za svoji nezávislost či v případě židovského státu o svoji existenci?

Naučili jsme se vidět ve vlastním státu samozřejmost, ani nás nenapadne, že bychom jej nemuseli mít. Maximálně lze zaslechnout úvahy o omezování suverenity ze strany EU, přitom skutečná rizika nepřicházejí od našich spojenců, ale od těch, kteří nás otevřeně definují jako nepřátele. Bohužel nemám pocit, že bychom tato rizika brali dostatečně vážně. Také jsme si zvykli automaticky čerpat všechny vymoženosti státu a služby, které poskytuje, přičemž občas zapomínáme, že i ony něco stojí a že za málo peněz hodně muziky nedostaneme. Domnívám se, že máme před sebou velký úkol o státnosti přemýšlet a stát rozvíjet, aby jeho podoba neustrnula v minulosti.

Kdo si myslíte, že nyní může z venku svobodu naší republiky nejvíce ohrožovat? A máme i u nás některého „vnitřního“ nepřítele?

Nehrozí, že by k nám v dohledné době vtrhli ozbrojenci a podmanili si nás násilím. Jenže dnes už se vedou války i jinak – v kyberprostoru, ideologií, ekonomickými sankcemi, ale také kvazi partyzánskými metodami, které si osvojili teroristé. Zvenčí nás jako nepřítele definuje Rusko, můžeme být i na černých listinách radikálních islamistů, zvlášť pokud se budeme prezentovat jako jeden z hlavních spojenců Izraele v Evropě. Jiný typ rizika představuje Čína. Ta si nepodmaňuje druhé vojensky, nýbrž ekonomicky. Je tudíž nezbytné, abychom na ni v klíčových komoditách – dnes se mluví třeba hodně o lécích – nebyli závislí. Nakonec je ale vždy nejnebezpečnější „vnitřní“ nepřítel, jímž jsme my sami. Proto je důležitá soudržná společnost, která se zbytečně nehádá o zástupná politická či kulturní témata. Největším rizikem je vždy vnitřní slabost, neinformovanost, absence empatie a tolerance.