Oslavili jsme 105. výročí vzniku Československa. Chápu, že někteří lidé, zvláště pak starší a střední generace, která si k oslavám svátků vytvořila za minulého režimu odpor, ho vždy bere jen jako každý běžný, volný den. Nicméně neměli bychom si začít své nezávislosti a samostatnosti nyní více považovat, když některé státy, jako např. Ukrajina či Izrael, bojují v současné době za svoji nezávislost či v případě židovského státu o svoji existenci?

Naučili jsme se vidět ve vlastním státu samozřejmost, ani nás nenapadne, že bychom jej nemuseli mít. Maximálně lze zaslechnout úvahy o omezování suverenity ze strany EU, přitom skutečná rizika nepřicházejí od našich spojenců, ale od těch, kteří nás otevřeně definují jako nepřátele. Bohužel nemám pocit, že bychom tato rizika brali dostatečně vážně. Také jsme si zvykli automaticky čerpat všechny vymoženosti státu a služby, které poskytuje, přičemž občas zapomínáme, že i ony něco stojí a že za málo peněz hodně muziky nedostaneme. Domnívám se, že máme před sebou velký úkol o státnosti přemýšlet a stát rozvíjet, aby jeho podoba neustrnula v minulosti.

Kdo si myslíte, že nyní může z venku svobodu naší republiky nejvíce ohrožovat? A máme i u nás některého „vnitřního“ nepřítele?

Nehrozí, že by k nám v dohledné době vtrhli ozbrojenci a podmanili si nás násilím. Jenže dnes už se vedou války i jinak – v kyberprostoru, ideologií, ekonomickými sankcemi, ale také kvazi partyzánskými metodami, které si osvojili teroristé. Zvenčí nás jako nepřítele definuje Rusko, můžeme být i na černých listinách radikálních islamistů, zvlášť pokud se budeme prezentovat jako jeden z hlavních spojenců Izraele v Evropě. Jiný typ rizika představuje Čína. Ta si nepodmaňuje druhé vojensky, nýbrž ekonomicky. Je tudíž nezbytné, abychom na ni v klíčových komoditách – dnes se mluví třeba hodně o lécích – nebyli závislí. Nakonec je ale vždy nejnebezpečnější „vnitřní“ nepřítel, jímž jsme my sami. Proto je důležitá soudržná společnost, která se zbytečně nehádá o zástupná politická či kulturní témata. Největším rizikem je vždy vnitřní slabost, neinformovanost, absence empatie a tolerance.

Dělá podle vás naše nynější vládní reprezentace dost, aby naši republiku ochránila? Jak byste vůbec zhodnotil současnou českou zahraniční politiku? Jsme spolehlivými partnery pro naše spojence? Je naše zahraniční politika vedena v rozumných mezích?

Vládě přiznávám, že se na tomto poli snaží. Někdy jde ale spíš o gesta než o praktické efektivní kroky. Například zvyšování výdajů na obranu. Má smysl, ale nemusí obsahovat jen nové zbraňové systémy. Důležitá je i infrastruktura – dálnice, mosty, železnice, letiště. A ta přirozeně slouží i k civilnímu užití. Nebo nákup drahých amerických stíhaček. Jsou skutečně nezbytné? Nejde jen o nákladnou hračku pro vojáky či ministryni obrany Černochovou? Naším štěstím jsou pevné spojenecké vazby v NATO a EU. Jsem rád, že je Fialova vláda udržuje a tu a tam se blýskne i iniciativou, například ve vztahu k Ukrajině. Při pohledu na rádce premiéra či prezidenta si jen kladu otázku, jak by se ČR chovala, kdyby se začaly rozevírat nůžky mezi Evropou a USA. Sám mám přitom jasno, že klíčovými metropolemi musí být Praha a Brusel, nikoli Washington, který je v období „trumpismu“ dost nevyzpytatelný.

Současná vláda má mizivou podporu veřejnosti. Podle průzkumů renomovaných agentur to má být okolo 25 procent. Dle některých médií i vyjádření řady lidí na sociálních sítích a v různých webových diskusích to má být proto, že prý veškeré ekonomické problémy řeší pětikoalice jen na úkor střední a nižší střední třídy a také nedovede své kroky patřičně komunikovat. Nemá ale tento negativní stav i vliv na úbytek vlastenectví u nemalé části naší společnosti, ve smyslu – v této zemi s vysokými daněmi a neschopnou státní správou i s horentní inflací se mi už nechce žít, pracovat či podnikat a odejdu jinam?

Nebál bych se odchodů z Česka, ale spíš oslabování loajality ke státu, která se může projevit u voleb, ale i v případě, že bychom jednou, nedej bůh, museli do zbraně. Vláda dělá vážnou chybu. Zapomíná, že bezpečnost má i sociální rozměr. Nelze nakládat občanům na záda čím dál víc a tvrdit jim, že jinak to nejde. Přitom velkou výzvou je třeba úprava daňového systému směrem k vyšší progresi, aby se stát nehojil jen na nízkopříjmových nebo rodinách s dětmi. Proto se ptám – k čemu je úspěšná prezentace ČR za hranicemi, když si vláda nedokáže udržet důvěru vlastních občanů?