„Nechci se příliš zmiňovat o volbách na Slovensku, protože za poslední den prošla tato událost zkoumáním ze všech možných stran, zejména potom, když se nenaplnily sny většiny zejména televizních redaktorů a komentátorů,“ říká na začátek komentáře politolog. „TV vstupy skoro ještě celou neděli vysvětlovaly nám neinformovaným, co se na Slovensku vlastně stalo. Rozptyl jejich upovídanosti byl od odsuzování voličů, kteří volili jinak, než si bratislavské celebrity představovaly. Došlo i na urážky vítězné politické strany neobratně skrývané za neupřímnou povinnou diplomatickou zdvořilost. Skoro až komické bylo, když někteří obviňovali dokonce i účastníky anket různých agentur pro zkoumání volebních preferencí z toho, že dotazovaní neříkali pravdu o tom, co si ve skutečnosti myslí, ale že záměrně, zatím ještě nikoliv zločinně, tajili jaké názory doopravdy mají,“ dodal. 

„Za starého režimu se říkalo, že příprava a plány jsou dobré, ale lidi nám je neplní. Skoro celý den se mnozí snažili vysvětlit, že Ficův Směr vlastně nevyhrál, ale že úspěšní byli jiní,“ podotkl.

Nezapomenul ani na výstup české hlavy státu. „Do tohoto kaleidoskopu nedorozumění se hodilo i proroctví českého prezidenta Pavla, že vítězství Roberta Fica způsobí zhoršení vztahů mezi Českou a Slovenskou republikou. To bylo spíše rezidentské než prezidentské, ale i hloupé, a někdo z poradců pana generála Pavla by měl dostat alespoň „zaražené vycházky“ na několik týdnů. Zpěv české hymny Kde domov můj? a slovenské Nad Tatrú sa blýská z kuloárů strany Směr bylo sice jen improvizací, ale důležitým vzkazem do Prahy, jak se dělá zahraniční politika,“ podotkl.

Přidal i tato slova: „Slovenské volby odsunuly z českého malého jeviště i pozoruhodné události ve Spojených státech a v kontinentální Číně, ale to nám jistě neuteče, protože se jedná o události definované na neurčito a jen se nám všechno trochu opozdí, aniž si toho kdo všimne.“

Stávky akademiků v Česku. Rezignovaly školy na autonomii?

A do jaké míry může být účinná stávka filozofických fakult? „Už dlouho nejsem v kontaktu se svou alma mater a dokonce se v poslední době snažím nezabývat děním okolo zejména filozofických fakult. Na FFUK v Praze jsem studoval, vystudoval, přednášel a byl krátkou dobu členem jejího akademického senátu,“ začíná své vyjádření na toto téma politolog. „Dokonce jsem byl i dvakrát přítomen projednávání a schvalování rozpočtu fakulty. Ale to bylo před více než dvaceti lety. Proto se mi zdá, že moje poznámka k nápadu těchto několika vysokých škol, které postupně rezignovaly na svou autonomii a nezávislost na státu, jsou něco jako knížecí rady. Když vidím, kdo dnes reprezentuje akademický personál mnoha univerzit a mezi nimi i filozofických fakult, musí být obezřetný ke všemu, co souvisí s jejich provozem a vědecko-pedagogickou úrovní. Některé nápady okolo změn a úprav studijních programů mi připadají jako degradace akademického vzdělání na úroveň středního školství a někdy se mi zdá, že je to dokonce záměrné. Stejně jako likvidace profesur oborů, které měly alespoň v Evropě srovnatelnou úroveň,“ dodal.