„Varjagova“ rezignace 

Další vlnu pokračující vládní krize na Ukrajině nepřinesla palčivá otázka autonomie Donbasu a její další odklad, ale poprask kolem (nepřijaté) rezignace ministra hospodářství Aivarase Abromavičiuse. Skandál způsobily zveřejněné důvody rezignace na Ukrajině naturalizovaného Litevce, který měl zemi pomoci s prozápadními reformami. Někteří na Ukrajině tyto politiky se západním krytím a původem trochu pikantně přezdívají jako novodobé Varjagy s odkazem na dějiny Kyjevské Rusi, kde vládnoucí vrstvu představovali cizinci – Vikingové či Varjagové. 

Abromavičius podle vlastních slov rezignoval kvůli bojkotování ukrajinských reforem a korupčního jednání ze strany lidí prezidenta Petra Porošenka. Podle něj prezidentova pravá ruka, prezidentův letitý přítel a obchodní partner Ihor Koněnko prosazoval do klíčových funkcí na ministerstvech svoje lidi, aby tak „svojí komandě“ zajistil přístup k ukrajinským „penězovodům“. V souvislosti s tím zazněl požadavek na Koněnkovu rezignaci z postu poslance ukrajinského parlamentu a zvedla se další vlna kritiky v řadách samotného Bloku Petra Porošenka. Rezignace jednoho z „Varjagů“ ukazuje na vnitřní pnutí mezi „západními“ technokraty a domácími politiky staré školy, kteří změnili sice svůj slovník, ale nikoliv politickou praxi. 

Obrovským problémem je fakt, že se o pokračující zkorumpované praxi mluví na Ukrajině pořád nanovo, a to také v souvislosti s lidmi kolem reformátorského prezidenta a také v souvislosti s neméně reformátorským premiérem Jaceňukem. Ukrajinská vláda je dost nepřehledným terénem boje o nejrůznější mocenské vlivy, z nichž nejpopulárnější je kontrola nad státními firmami a potažmo otázka prozápadních reforem (např. privatizace těchto firem). To vyvolává konflikty, které rozvolňují už tak křehkou vládní koalici a vlastní politické strany (v poslední době hlavně Blok Petra Porošenka), které mají zajišťovat exekutivě její legitimitu. Nic z toho ale není vůbec překvapivý vývoj s ohledem na personální obsazení po Majdanu a také na to, že v jeho pozadí zuřila válka ukrajinských oligarchů o moc a zdroje. 

O personální obnově současné vlády včetně výměny nepopulárního premiéra Jaceňuka se spekuluje už několik měsíců. Jenže její vlastní politická realizace je čím dál tím složitější, a to dokonce i ve stínu současného skandálu. 

Večerní schůzka s prezidentem

Abromavičiusova rezignace musela vyvolat nervozitu mezi západními spojenci Ukrajiny. Ukrajinský prezident pozval velvyslance zemí G7 na expresní jednání ohledně vládní krize, aby jim „vysvětlil“ celou situaci. Schůzka ve čtvrtek 4. února přislíbila Západu jednotu mezi prezidentem a premiérem v zájmu zdárného pokračování ukrajinských reforem, které Západ sponzoruje. Porošenko také dvojace podpořil Abromavičiuse na postu ministra, ale s kauzou Koněnka nic konkrétnějšího než odkaz na další nutné vyšetřování nepodnikl. Pikantním detailem je to, že před Abromavičiusovou rezignací Blok Petra Porošenka s výměnou právě tohoto ministra počítal. 

Jenže situace se během následujících 24 hodin značně zkomplikovala. Premiér Jaceňuk, kterého Abromavičiusova rezignace s odkazem na muže kolem Porošenka posílila, vyzval parlament k hlasování o nedůvěře vládě a jasně naznačil, že sám rezignovat nebude. V pátek odpoledne agentury informovaly (http://www.unian.net/politics/1256731-batkivschina-i-samopomich-otkazalis-rabotat-s-pravitelstvom-yatsenyuka.html) o tom, že vládní koaliční partneři Svépomoc a Vlast nechtějí nadále spolupracovat na vládě, kterou řídí Arsenij Jaceňuk. 

Všichni zúčastnění zatím vysílají nejasné signály, které nejsou ničím jiným než politikařením a manévrováním. Porošenko na Západ tvrdí, že vláda je nebo bude jednotná, Jaceňuk hraje vabank s parlamentem, ministr Abromavičius ukazuje na korupci v prezidentových řadách (a vypovídá o tom na Národním protikorupčním úřadě) a následně dva koaliční partneři nechtějí v Jaceňukově vládě pokračovat. 

Je možné, že nějaké vyústění těchto hrátek lze očekávat do 16. února, kdy má Jaceňukova vláda předložit parlamentu zprávu o svojí činnosti. V současný moment to ale vypadá (http://www.unian.net/politics/1258951-koalitsiya-do-sih-por-ne-reshila-chto-delat-s-kabminom-yatsenyuka-peregovoryi-prodoljatsya-zavtra-sobolev.html), že politická dohoda o vládě A. Jaceňuka nevznikla. Nicméně, ve skutečnosti není mnoho variant řešení, i když se zdá, že prezident není schopen pro samé manévrování vybrat jednu z nich: nový kompromis, nová vládní koalice nebo volby. Realisticky řečeno ani jedna z těchto variant dnes Ukrajině nezaručuje potřebnou stabilitu. 

Tři varianty 

První z variant je, že se Porošenkovi podaří najít kompromis a vládu obnovit personálně, ale přitom ponechat obrys dosavadní (špatně fungující) vládní koalice (Blok Petra Porošenka, Lidová fronta, Svépomoc, Vlast). Zbavit se Jaceňuka bude v této variantě složitější. Je také otázka, jak dlouho menší koaliční partneři budou ochotni sekundovat Porošenkovi a Jaceňukovi. Nespokojenost v prozápadní Svépomoci zcela očividně sílí, jak ukazuje poslední článek poslance Jegora Soboljeva pro Novoje vremja. V něm prezidenta Porošenka otevřeně a zcela natvrdo označil (http://nv.ua/opinion/sobolev/petr-poroshenko-stal-vtorym-viktorom-janukovichem-95709.html) za nového Janukovyče a jeho režim za novou kleptokracii. Další koaliční partner Julija Tymošenková a její Majdanem (také Jaceňukem) oslabená Vlast (Batkivšina) považovala od počátku svoje vládní angažmá za dočasné. V posledních měsících dělá daleko více vrtkavou opoziční politiku, která spíše míří k novým volbám. 

Další variantou je rekonstrukce vládní koalice, kterou by utvořily Blok Petra Porošenka, frakce Lidové vůle a Obrození (Vidrodžennie), za kterým stojí oligarcha Ihor Kolomojskyj. Taková koalice by zřejmě nebyla nejstabilnější, potřebovala by ještě určitou podporu z celkem asi 50 nezávislých poslanců parlamentu, ale koupila by nějaký čas. Její podmínkou by bylo uzavření míru mezi dvěma oligarchy Porošenkem a Kolomojským, kteří byli v poslední době na nože. Jak by se potom dalo mluvit s vážnou tváří o pokračující deoligarchizaci Ukrajiny je politologickou záhadou. 

Třetí variantou jsou předčasné parlamentní volby, které by umožnily vzniknout novému uspořádání sil a vstoupit novým hráčům do hry. Volby jsou zdrojem obav pro většinu zúčastněných díky nejistotě a těžko odhadnutelným výsledkům. Nejvíc hrají do karet nejspíš Opozičnímu bloku, Vlasti a Julii Tymošenkové, snad také radikálům Oleha Ljaška a možná novému politickému projektu I. Kolomojského UKROP. Odhady zatím také ukazují na možný návrat nacionalistické Svobody do vysoké politiky. Nemá ale cenu předbíhat dění, protože je možné, že politickou scénu překreslí ještě nové politické projekty. Spekuluje se (http://gordonua.com/news/politics/chornovil-abromavichus-mozhet-stat-pervym-licom-spiska-partii-saakashvili-esli-budut-dosrochnye-vybory-119117.html) například o přípravě politického projektu Michaila Saakašviliho se západní podporou a o možném angažmá Abromavičiuse právě v něm. 

Nová, stabilní Ukrajina na starých základech? 

V daný moment platí, že vláda v permanentní krizi může jen těžko být schopná prosazovat reformy a řídit zemi. Navíc zemi, která se ekonomicky stále pohybuje na dně, vede vysilující ekonomickou válku se svým největším sousedem a jejíž územní a státoprávní podoba jako státu není stále stabilizována. 

Jestli ale dění na Ukrajině v poslední době něco ukázalo, pak je to fakt, že vliv Západu na labyrinty ukrajinské vnitřní politiky, postavený na metodě cukru a biče, má svoje limity. Ukrajinská realita je zřejmě taková, že odmítnutí finančních injekcí a další podpory ze strany Západu by nejspíš Ukrajinu přivedlo ke kolapsu s nedozírnými důsledky. Západ tak může na Kyjev tlačit a různě vyjadřovat svoji nespokojenost. Když dojde na lámání chleba, nemá ale po ruce moc možností, jak svoje představy konkrétně prosadit do praxe. 

V současnou chvíli se dá konstatovat, že na majdanských půdorysech se stále nedaří vystavět novou a stabilní Ukrajinu. Možná to bude proto, že si nikdo nechtěl všimnout toho, že základy staré budovy zůstaly a že architektonické plány v evropských barvách samy o sobě nestačí.