Mohou Rusové vyřešit situaci v Sýrii?

Rád přirovnávám zahraničněpolitické projevy k oblíbeným národním sportům. Americký fotbal nebo baseball nejsou doménou jemných taktických fines v rámci sofistikovaných strategií. Ty připomíná naopak ruský postup. Způsob, jakým Rusové vstoupili do syrského konfliktu, připomíná dvojitý odtažný šach. Udělali to navíc takovým holywoodským způsobem, když Američany chytili za slovo. Ti stále hulákali svou oblíbenou hlášku „půjdeme a nakopeme IS zadek“, ale stále se drbali v rozkroku a kde nic, tu nic. A Rusové šli a ten zadek IS opravdu masakrují. Dalo by se dokonce říci, že tak činí „ve jménu nerozhodných USA“. To je, pravda, trochu fanfarónský popis situace, ale dost neodbytně se nabízí.

A navíc – nezapomeňme! – jsou Rusové v Sýrii jediní legálně. Chtělo by to při každé reportáži o Sýrii vždy připomínat příslušnými adjektivy, kdo je v Sýrii v jaké pozici. Asadova vláda, marná sláva, je jediným reprezentantem Sýrie. Je šílené, jak si svět „zvyká“, že Spojené státy občas nějaký stát napadnou a rozvrátí, aniž by je zajímalo mezinárodní právo. Píší si tak sami velmi temnou kapitolu v dějinách.

Na vaši kapciózní otázku samozřejmě existuje samozřejmě jediná odpověď – Rusové to nevyřeší. Ale mohou dost podstatným způsobem k řešení přispět.

A jsme u jádra problému, totiž nakolik se budou dějiny rýmovat, jak nezapomenutelně řekl před rokem v Praze bývalý americký velvyslanec Jack Matlock. Rusům hrozí něco na způsob afghánské pasti, budou-li se angažovat hodně, anebo dopadnou jako Američané se svým válčením-neválčením, budou-li se angažovat nedůsledně.

Jak rozčlenit opoziční skupiny proti Asadovi, mimo Daeš? Do jaké míry jsou oprávněné protesty USA proti cílům, které volí Rusové?

Prý je v Sýrii asi sto opozičních frakcí, které budou nepochybně velmi flexibilní, co do militantnosti i co do spojenců. Z velké části se budou potírat mezi sebou. Takže bych je členil pouze podle toho, které z nich jsou přímými příjemci podpory ze Západu, a které ty zbraně dostávají zprostředkovaně. Druhým kritériem je zrcadlově totéž, totiž které z těch skupin spolupracují a ony zbraně IS předávají přímo, a které přes prostředníky.

Západ proto remcá, že Rusové nebombardují jen IS, ale i ty Západu tak drahé „umírněné rebely“. Jistě, oni jsou tak umírnění, že místo, aby bojovali pomocí amerických zbraní, radši je dají IS. Tím se ovšem stávají – jako Spojenými státy přiznaná de facto logistická větev IS – legitimním cílem boje proti IS.

Zajímavé je, co píše Charles Lister z Brookings Doha Center, podle BL jeden z nejvýznamnějších světových odborníků na krizi v Sýrii. Pokud prý Západ přijme požadavky Ruska a Íránu, aby Asad směl přežít u moci, pak to prý prodlouží a zintenzivní konflikt a téměř určitě to vyvolá tak obrovskou džihádistickou mobilizaci, jakou svět ještě neviděl. Hlavním problémem syrské krize podle tohoto politruka prý není ani al-Káida, ani IS, ale Asadův režim.

Co z toho vyplývá? Údajný odborník polarizuje konflikt pouze proti Asadovi, kterého staví jako jedinou příčinu snad i vzniku IS. A pěkně staví Západ po bok IS, neboť je spojuje snaha odstranit Asada. Asi proto, že mnoho křesťanských denominací žilo dlouhá léta v Sýrii (ve srovnání s jinými státy) relativně v klidu? Asi i proto, že Sýrie jako jedna z posledních sekulárních překážek vadila v rozvoji fundamentalistických režimů a hnutí v oblasti?

Potom ale není divu, že obojaká politika Západu už vyhřezla a nelze ji skrývat. Informační technologie vzaly USA pohodlí afghánské války v osmdesátých letech, kdy mohly dělat, co chtěly, a nehrozilo toto vyhřeznutí. Nyní je jasné, že domněnky o tom, že IS je dítkem Západu, nebyly liché, a že boj proti terorismu je jen žvástem, a že skutečná jeho pointa je obrácena proti vlastním lidem. Jak řekl Wesley Clark již v roce 2007 – ve Spojených státech proběhl téměř bez povšimnutí puč jistých vojenskoprůmyslových kruhů, doprovázený vlasteneckým rykem, který pramení z těžko překonávané atmosféry strachu, udržované ve Spojených státech mnoha pozoruhodnými způsoby.

Zde je dobré připomenout fatální blízkost východisek kritiky (zčásti samozřejmě oprávněné!) rozblázněného západního libertinismu, jemuž přestalo být cokoliv svaté, jednak z pera gurua neoconů Leo Strausse, a překvapivě i z pera významného islamisty Sajjida Qutba. Zde jsou podle mého názoru položeny základní směry událostí, s jejichž důsledky se vyrovnáváme i dnes; a není vůbec jisté, jakých forem ještě mohou v budoucnu nabrat.