Vyslovením důvěry vládě oficiálně tak skončilo období, které sdělovací prostředky hlavního proudu označovaly za protiústavní nebo mimoústavní. Část Ústavy, konkrétně článek 68, byla naplněna. Co však neskončilo, je krize současného ústavního systému. Státní zřízení, tak jak bylo vepsáno do Ústavy, v podstatě dobře fungovalo pouze první čtyři roky (1992 až 1996). A to ještě s tím, že v té době nebyla část Ústavy naplněna, protože neexistoval Senát, který byl v Ústavě zakotven. Senát byl naplněn senátory až ve volbách v roce 1996. S výjimkou období první české vlády premiéra Václava Klause staršího (tehdy ODS), která byla koaliční a v podstatě programově kompatibilní, a menšinové vlády premiéra Miloše Zemana (tehdy ČSSD), která fungovala v letech 1998 až 2002 na základě opoziční smlouvy s ODS, provázely existenci všech ostatních koaličních vlád politické krize. Ve většině volebních období vláda vzešlá z voleb nevydržela a padla předčasně. Výjimku tvoří již zmíněná první česká vláda Václava Klause staršího a vláda Miloše Zemana. A minulá vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD). I její fungování však bylo provázeno řadou politických krizí a několikrát se málem rozpadla.

Za „nesourodý slepenec“ lze označit i vládu premiéra Andreje Babiše, která dnes nad ránem získala důvěru Sněmovny. Z pohledu mainstreamu skončilo nenormální období, v nemž vládla vláda bez důvěry Sněmovny. Tato situace se ovšem v běžné provozní praxi žádnou krizí neprojevovala. Centrální úřady normálně fungovaly a vyřizovaly běžnou agendu spojenou s plněním zákonem jim uložených úkolů. Vláda zasedala a prováděla rozhodnutí, která jí určují zákony jako kompetenční zákon, rozpočtová pravidla, a zákon o majetku státu a jeho vystupování v právních vztazích. Na to, jestli rozhodovala dobře, nebo špatně, lze mít různý názor. Podle toho, jaké je člověk politické orientace.

Nelze ani říci, že by nefungoval Parlament. Sněmovna loni schválila – byť i v extrémní časové tísni – zákon o státním rozpočtu. Země se tak nedostala do rozpočtového provizoria, které by znamenalo zastavení investic ze státního rozpočtu. Sněmovna i Senát normálně projednávaly návrhy zákonů. Vládní i poslanecké. Právě skončené období bylo výjimečné faktem, že schvalovány byly pouze zákony, na nich byla širší politická shoda. Legislativním procesem prošly zákony, které nebyly kontroverzní, nebo byly upraveny do kompromisní podoby. Pro velkou většinu přijatelné. Neprocházely problematické zákony, které by velkému množství lidí vadily. Tím, že vláda byla menšinová, je nemohla protlačit silou závazného koaličního hlasování. Jako se to dělo v minulosti.

Sněmovna dokonce dokázala v období od voleb úspěšně plnit i svou kontrolní roli vůči vládě. Po průšvihu ministra vnitra Lubomíra Metnara s Marrákešskou deklarací dokázala situaci vyřešit usnesením přijatým drtivou většinou, které negativní aspekty marrákešského souhlasu eliminovalo. Sněmovna dokázala vládu úspěšně zavázat k odmítnutí kvót na přerozdělování migrantů. Což je asi největší úspěch české politiky v posledních letech.