Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Libora Dvořáka, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Karla Schwarzenberga (z 3.10.) + (ze 14.8.)  Petra Pitharta, Ivana Gabala, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Martina Bursíka (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), , Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9. + 8.12.) Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.)  Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského,  Františka Bublana,  Karla Hvížďaly, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), Džamily Stehlíkové (21.11.) či Jana Vituly

Euromajdan roku 2014 – pokud nyní odhlédnu od jeho geopolitického kontextu – byl hnutím, které požadovalo skrze „evropskou volbu“ Ukrajiny hlubokou systémovou změnu. Podpora EU v tomto případě znamenala rovněž příslib asistence s tímto těžkým úkolem. Ukrajinskou realitou dneška ale není jenom konflikt na jihovýchodě, ale i to, že země objektivně potřebuje hlubokou sociální a kulturní reformu, která by jí pomohla vymanit se z dědictví nejen sovětské nadvlády a mentality, ale především postsovětského vývoje po roce 1991. Taková změna bude trvat roky a bude nesmírně náročná, protože se netýká jenom institucí, ale především myšlení a jednání lidí, tedy kultury (osvěty, vzdělávání). Dnešní otázkou je to, jakou roli v nastartování takové systémové reformy mohou sehrát lidé, kteří jsou bytostně spojeni se starým systémem, a jak může politika EU spojená s ekonomicko-institucionální asistencí v rámci asociační dohody tento stav reálně změnit?

Ukrajina a postsovětská oligarchie

Během 90. let se na Ukrajině zformoval systém, kteří někteří nazývají jako oligarchická demokracie (zdroj). Oligarchové jako skupina superbohatých vznikla podobně jako v Rusku a jinde ve východní a střední Evropě díky ekonomické transformaci 90. let a často privilegovanému přístupu k privatizovaným majetkům (konverzí privilegií sovětského systému v ekonomickou moc tržního systému). Oligarchové a jejich firmy jsou dnes dominantně přítomni téměř ve všech segmentech ukrajinské ekonomiky: v metalurgii a těžbě surovin, finančnictví, potravinářství, výrobě strojů a aut a samozřejmě také médiích, zábavním průmyslu a sportu. Ve srovnání s Ruskem ale nikdo jejich vztah ke státu neomezil, tak jak to udělal Putin kolem roku 2003.

Ukrajinská politika je tak charakterizována prolínáním velkého byznysu a politiky, ve které se stala přímá účast bohatých oligarchů normou, ale kde oligarchové politiku také ovlivňovali a ovlivňují skrze financování politických stran, patronátní sítě uvnitř frakcí parlamentu a různé formy korupce. Někteří oligarchové ve svých rukou koncentrují ekonomickou, politikou i mediální moc, ale mezi sebou se dost liší. Ukrajinští oligarchové jsou heterogenní skupina, v rámci které existuje řada protikladných nebo velmi rozdílných zájmů, které se potom promítají do ukrajinské politiky, podpory a vzniku stran a politických konfliktů v zemi.