Zamíchá pád Kábulu kartami před českými volbami?

Americký prezident Joe Biden znemožnil sebe i Spojené státy před celým světem. Ten obletěly záběry chaotického úprku z letiště v afghánském Kábulu, které vyslaly jednoduchou, jasnou a nezpochybnitelnou zprávu: USA prohrály. Amerika, světová supervelmoc, byla poražena skupinou povstalců. Přesnější je však říct, že se Amerika a s ní prakticky celý Západ touhle partou hrdlořezů nechal porazit. A důsledky bohužel možná pocítíme i my.

Poté, co po útocích z 11. září vyšlo najevo, že za nimi stojí teroristické hnutí al-Káida, jehož špičky včetně Usámy bin Ládina tehdy operovaly z Afghánistánu, nemohla administrativa prezidenta George Bushe mladšího dělat nic jiného než zasáhnout.

Bush tak dal v Afghánistánu vládnoucímu Tálibánu ultimátum. Tálibán odmítl a zbytek je historie. USA a spojenci včetně nás dokázali rychle tamní režim svrhnout a nakonec byl zlikvidován i Usáma bin Ládin.

Než se posuneme do současnosti, je dobré si uvědomit, že po pádu islamistického režimu měl Západ v zásadě tři možnosti. Mohl se stáhnout. Mohl se pokusit vybudovat nový režim. A to buď demokratický, nebo naopak podporovat nějaké autokraty, kteří by v zemi dokázali udržet pořádek a stabilitu a hlavně by byli nakloněni Západu.

Scénář 1: Stažení Západu

Něco podobného jsme zažili v Libyi. Z ní taky po svržení Kaddáfího režimu Západ okamžitě odešel. A učinil tak dost možná právě pod vlivem dosavadních zkušeností o vývoz demokracie. A výsledek? Totální chaos, rozvrat a občanská válka.

Můžete namítnout: no a co? To se nás přece netýká. Bohužel ale týká. Právě z Libye a právě přes Libyi k nám dodnes míří imigranti a uprchlíci. Libye tak dodnes destabilizuje i své okolí a nejinak by tomu bylo i v případě Afghánistánu.

Občanská válka by se patrně stala proxy válkou, ve které by si vyřizovaly účty a bojovaly o vliv Indie a Pákistán a pozadu by nezůstávaly ani Írán, Rusko a Čína.

Výsledkem by tak mohl být další nárůst polarizace v muslimském světě a s tím nevyhnutelně spojený i nárůst islámského fundamentalismu a terorismu.

Scénáře 2 a 3: Západ zůstává

S luxusem dějinného odstupu už dnes víme, že Západ zůstal, pokusil se v Afghánistánu vybudovat demokracii a nevyšlo to. Tamní situaci neznám natolik dobře, abych tady dokázal analyzovat a vypočítávat, proč přesně se to nepovedlo.

Skutečností však je, že navzdory dvacetileté snaze a miliardám proinvestovaných dolarů se demokracie v Afghánistánu prostě nechytila. To je po pádu Kábulu objektivní fakt. Dosavadní režim se totiž zhroutil prakticky bez odporu.

Západ se měl možná zkusit vykašlat na vzletné kecy o demokracii a prostě podpořit v Afghánistánu takový režim, který by si dokázal zjednat pořádek a respekt obyčejných Afghánců. Umíte si však představit, jaké obrovské politické náklady by to stálo?

Na Západě žijeme v demokracii. To je požehnání i prokletí zároveň. Voliči jsou ochotni podpořit své politiky v dělání dobra. Jsou ochotni se smířit s tím, že část jejich daní bude vynaložena na operace v zahraničí. Ale dost špatně se voličům vysvětluje, že mají financovat režim nějakého diktátora.

Proto se USA zpravidla snažily nastolovat při svých vojenských intervencích v zahraničí režimy, které alespoň svými základními hodnotami měly pokud možno blízko našemu západnímu vnímání světa. A ono to, světe div se, i mnohokrát vyšlo. Skvělým případem může být Japonsko nebo třeba Jižní Korea.

Jistě můžete namítnout, že tam, do Afghánistánu, Západ vůbec nemusel chodit. A ano, měli byste pravdu, nemusel. Pomohl by si tím však? Mohl si tehdy dovolit, aby mohla mít al-Káida dál bezpečné zázemí, ze kterého by mohla podnikat další útoky na cíle v západních zemích?

Jak vidno, Západ vybíral ze samých špatných možností. Ale i špatnou možnost lze dobře provést. Bohužel pod vedením Joea Bidena zvolila Amerika špatnou možnost a provedla ji ještě hůře.