Zdá se, že na Islámský stát se rozhodli zaútočit hned všichni najednou. Asad, Rusové, Američané i Kurdové. Jak si jednotlivé ofenzívy vedou? Můžeme začít oslavovat konec problémů s Daešem, nebo se spíše „těšit“ na další uprchlíky? A jako již tradičně – kdo ze své vojenské aktivity nejvíce vytěží politicky?

Čtyři současně probíhající ofenzívy proti Rakká, Dejrizoru, Mosulu a Fallúdži jsou opravdu zajímavé, a to jste ještě ve své otázce vynechal skutečnost, že právě před branami Fallúdži stojí spolu s iráckými jednotkami rovnou íránské Revoluční gardy a libanonský Hizballáh, abychom ten pestrý výčet útočících doplnili. Spojené státy sice tvrdí, že jim ony Revoluční gardy „dělají starost“, ale fakt, že americká armáda při bushovské invazi právě ve Fallúdži potlačovala vytrvalý odpor tunami bílého fosforu a střel s ochuzeným uranem – ve městě se dodnes rodí zmutované děti – napovídá, že by nebylo dobré, aby Američané „osvobozovali“ zrovna Fallúdžu znovu. Výsledkem by mohla být jen další válka proti někdejším okupantům, protože staré rány se ještě ani zdaleka nezhojily.

Čili, máme tu Amerikou podporované Kurdy, kteří útočí na Rakká v Sýrii, syrskou armádu, která kousek vedle útočí na Dejrizor, Kurdy, kteří útočí na Mosul, a Iráčany a šíity, kteří útočí na Fallúdžu, přičemž v případě Rakká a Mosulu bojují i americké Zelené barety, o nichž se Obama dušuje, že do bojů zasahovat nebudou. Postupy jsou různě rychlé, protože Daeš používá místní obyvatelstvo jako lidské štíty, a nikdo si dnes už nechce zhoršit postavení tím, že je zmasakruje zároveň s Daešem. Přesto přese všechno jsou to očividně koordinované akce, které dávají nahlédnout na míru koordinace mezi Ruskem, USA, Sýrií, Íránem, Irákem… Je to jasné každému, kdo se podívá na mapu, a o to legračnější jsou pak mlčení Washingtonu nebo výmluvy Moskvy, že žádná spolupráce není, je prý „jen výměna informací“…

A k tomu Rusko na počátku týdne Americe opakovaně vzkáže , že by to chtělo konečně ucpat syrsko-tureckou hranici, aby přes ni už neproudily zbraně al-Káidě a Daeši do Sýrie, a najednou, ve středu jakési „syrské a kurdské oddíly podporované Spojenými státy“ zničehonic zaútočily na tamní pozice nejrůznějších džihádistů včetně Daeše a al-Káidy a oznámily, že cílem je právě uzavření hranice s Tureckem. Kdepak se najednou ty tajuplné „oddíly“ o síle mnoha tisíc mužů vzaly? A jak to, že mimoděk „plní“ ruské přání za americké peníze a s americkými zbraněmi? A jak to, že Washington mlčí k tomu, že ruské letectvo vybombardovalo u tureckých hranic hlavní tábor „umírněných“ teroristů z Ahrár al-Šám, což je parta hrdlořezů, na nichž jsme si (my Západ) ještě donedávna zakládali, a jejichž lídr byl předminulý týden dokonce osobně ve Washingtonu, aby loboval za zájmy džihádu u Obamovy administrativy? Zkrátka, válka v Sýrii v poslední době evokuje to okřídlené „podle činů poznáte je“…

Ale ptáte se na to, kdo zatím vyhrává nejvíc. Zdá se, že syrští (a potažmo i ostatní) Kurdové. Na Američanech si podle všeho vyvzdorovali, že po osvobození si Rakká budou moci přičlenit ke své „federaci“ a přitom ještě navíc uzavírají koridor mezi třemi dosud oddělenými kurdskými „kantony“ v souvislé území. Pokud ale vytvoří souvislé území, tak velmi pravděpodobně přijde fanatická kurdofobní turecká invaze proti chráněncům USA, což v rámci NATO vytvoří bizarní stav, který nás nechá zapomenout na kultovní 5. článek o tom, že si členové Severoatlantické aliance přicházejí na pomoc v případě útoku – tady se dva členové postaví proti sobě. Pro Rusko je naopak vyhlídka na kurdský „prostor“ – stát bych tomu zatím neříkala – vklíněný do budoucna mezi Turecko a Ázerbájdžán, s nímž Ankara v posledních měsících citelně „mává“ nejen v otázce Náhorního Karabachu, ale třebas i zemního plynu – geopolitickou výhrou. Čili, všichni důležití se nyní chtějí kamarádit s Kurdy… Kéž by to vydrželo, v duchu Kurdům fandím už dekády, ale právě ta jejich geopolitická výhoda může být i příčinou jejich konce, protože vždy hrozí, že pokud budou mít „velké oči“, skončí jako „nadbytečný problém“, jehož nejjednodušším řešením se stane eliminace.   

Bývalý izraelský voják David Bochbot v ČT odhadl, že islámský stát má až 200 tisíc bojovníků. Není to přehnané? Abychom nedopadli jako odhadci počtu ruských vojáků na Donbasu. A abychom trochu zateoretizovali... Bochbot má obavu, že vzhledem k tomu, že tuší konec Daeše, chystají se přesunout svůj boj do Evropy; tudíž máme se bát, že například sledování fotbalového Eura naruší útok? A mimochodem, jak se občansky vypořádat s tím, že po konci Daeše zůstanou v Sýrii a Iráku desítky tisíc radikálů, často cizinců? Vyhlásí vlády amnestii, nebo si ty hochy spíše „podají“?

Neznám pana Bochbota a netuším, z jakých zdrojů čerpá, ale zmíněných 200 tisíc bojovníků Daeše je moc, a myslím tím moc i pro případ, že bychom sečetli oddíly „skutečného“ Daeše na pomezí Iráku a Sýrie s organizacemi, které se k němu jinde po Blízkém východu i ve zbytku světa hlásí. Kdybych to odhadovala já, dojdu někam k reálným 50 tisícům mužů ve zbrani, a to třeba i včetně Egypťanů ze severu Sinaje nebo nynějších Daešovců v Libyi či Afghánistánu. Možná by s tím číslem mírně nahoru ještě pohnuli fanatici z nigerijského Boko Haram, kteří se k Daeši rovněž přihlásili, ale byl to čistě formální krok a nemá valný význam tato hnutí spojovat i v praxi. Netuším, proč pan Bochbot čísla nadsazuje i nad nejdivočejší odhady největších antimuslimských „bojovníků“ z řad evropských politiků, ale možná vše souvisí s vnitropolitickou situací v Izraeli. Nejsou tam totiž výjimkou hlasy, podle nichž je náš strach z „islamizace“ Evropy (potažmo z teroristických a antisemitských útoků v Evropě) pro Izrael výhodný, protože přiměje více evropských Židů k aliji, tedy přestěhování do „biblické vlasti“. Ale je to vysvětlení takříkajíc bez záruky.

Na druhou stranu je opravdu reálné, že Daeš ve větší míře přesune svou činnost do Evropy, kterou má na dosah ruky a v níž se už jeho buňky podle všeho etablovaly, a posléze zamíří i za oceán, tedy do USA. A je reálné, že se „něco stane“ i ve Francii během mistrovství Evropy ve fotbale, protože se Daeš sám chlubí tím, kolik popravil lidí jen za to, že se v televizi dívali právě na fotbal. Mezi oběťmi byli i malí kluci. Prostě, fotbal je z hlediska Daeše nepřípustná zábava a trestá se smrtí. Ostatně, pro teroristy, kteří chtějí vyvolat co největší chaos a zmar, je ideální příležitostí jakákoli davová akce, takže množství lidí na jednom místě v kombinaci konkrétně s fotbalem vytváří opravdu nepříjemnou situaci.

Otázka „Kam s nimi?“ se nadhazuje už dost dlouho a zatím nikdo s žádným kloudným řešením nepřišel. Variant je přitom spousta – ve hře je třeba vytvoření nějaké „oázy“ kdesi uprostřed pouště, kam by se zbylí teroristé, kteří přežijí pokračující boje, navezli a kolem níž by se kromě bariéry z nekonečného písku udělala bariéra ještě přísně vojenská. Toto řešení – vlastně jakési „přírodní Guantánamo“ -- počítá s předpokladem, že s postupem času nynější fanatici „vyměknou“, protože nikdo nedokáže být „nafurt“ revolucionářem bez revoluce, a v další generaci už budou do určité míry asimilovatelní. Zatím reálněji se přitom jeví možnost pokračovat v tom, co už Rusko s USA činí nyní, tedy v postupném násilném „okrajování“ Daeše v Sýrii a Iráku, což jeho stratégy donutí k přesunu například do Libye, kde už je víc volného prostoru k jejich finální likvidaci na principu spálené země – a to ani nemluvím o potápění jejich lodí na cestě do oné Libye. Irák a Sýrie jsou pro tuto variantu přece jen příliš zalidněné a bombardovat vše – třeba po vzoru Churchillova srovnání Drážďan se zemí – už dnes není moc v kurzu.

Přitom ale samozřejmě nelze vyloučit ani určitou variantu „národního usmíření“ nebo „amnestie“, jak říkáte. Je totiž faktem, že v době války mnozí muži prostě musejí živit své rodiny, a při nedostatku jiných možností vstupují do řad Daeše nebo al-Káidy za žold. Nejsou to žádní fanatici, jen vesničané, jimž válka a klimatické změny znemožnily normální život. Takových lidí tam bude spousta a lze předpokládat, že mnozí z nich netouží po ničem víc, než se vrátit ke své rodině, stádu ovcí nebo koz a políčku, na kterém před válkou něco pěstovali…                   

Průjezd vojenského konvoje USA „ozdobil“ vystrčenou nahou zadnicí náš novodobý vojenský veterán, účastník misí v Kosovu a Kuvajtu. Co jste tomuto činu říkala? Objevily se námitky, že když vydělal slušné peníze na misích vedených Američany, neměl by na ně teď vystrkovat zadnici. A veteránovi stále hrozí postih. Měl jeho čin nějaký zásadnější dopad na společnost?

Přiznám se, že o holém zadku proti NATO se dozvídám až teď od vás, takže ani nevím, co na to říct. Snad jen to, že i když si člověk vydělal někde na vojenských okupačních misích, pořád má právo na svobodný názor. A pokud si myslí, že holým zadkem změní svět, tak to je samozřejmě na omylu. Možná se jemu samotnému nějak ulevilo, ale dopad na společnost nevidím, neslyším… a vlastně v konkrétním případě ani necítím.   

Další otázka je z vážnějšího soudku. Američané, a nejen oni, úspěšně testují jaderné zbraně menší ráže. Zatímco každá současná jaderná raketa způsobí takřka nepředstavitelnou paseku, tyto malorážní zbraně mají sílu např. tří Hirošim. Což je také dost, nicméně to silně snižuje jakýsi práh, kdy to „někdo zmáčkne“. Nyní je nepředstavitelně vysoko. Vojenský analytik Jaroslav Štefec říká, že tyto pokusy směřují ke „zpohodlnění“ nasazení jaderných zbraní při velké válce v Evropě. Jaký je váš pocit?

Bylo naprosto bizarní, když se Barack Obama zjevil v Hirošimě, a aniž by se omluvil za jaderný masakr, místo toho mluvil o světě bez jaderných zbraní. Větší pokrytectví si už jen těžko můžeme představit, a to ani nezmiňuju, že Obamovi byla jen na základě jeho předvolebních hesel udělena mírová Nobelovka. Současně totiž na jaderné zbraně „odklepl“ přes bilion dolarů. Co s tím? Ano, jaderná válka byla dlouho – po celé dekády – jaksi na tapetě, ale to byl svět bipolární a tak nějak se předpokládalo, že proti sobě jdou znepřátelené systémy. Stál v něm kapitalismus a demokracie proti komunismu a totalitě. Dnes máme my na Západě kapitalismus skoro už bez demokracie, ale stojíme proti kapitalistickému Rusku, jemuž vyčítáme, že má té demokracie ještě míň. To je už opravdu na hlavu. A pokud někdo kvůli mlhavým rozdílům mezi dvěma kapitalismy zmáčkne jaderný knoflík, tak to bude fakt nejtrapnější konec života v naší Mléčné dráze. Zatím jsme jiný život ani nenašli, ale jsme připraveni se navzájem zlikvidovat, jako kdyby to jinak nešlo. Minule jsem říkala, že jsme se už všichni nenápadně zbláznili, a trvám na tom.

Advokátka Klára Samková rozčeřila vody konstatováním, že islám je srovnatelný s nacismem. Turecký velvyslanec následně začal doporučovat českým orgánům, co se Samkovou mají provést. Celý týden v duchu odhaduji, kdo si od  vás vyslechne větší díl kritiky... A když už jsme u toho islámu: Není ono to tak, že poté, co Češi za poslední století vyhnali ze života všechny nepříjemné náboženské zákazy a příkazy (půst, sex až po svatbě, antikoncepce apod.), děsí se teď toho, že je zde náboženství, které představuje ve své převážné aplikaci dost „tvrdý režim“ pro své vyznavače? A které je, jak říká Petr Robejšek, mnohem vitálnější než křesťanství?

Uznávám svobodu projevu, a tak si i paní Samková může mlít, co chce. Je to sice snůška neuvěřitelných hloupostí, které bych od ní ani v nejmenším nečekala, ale asi má nějaké životní či profesní plány a záměry, takže nešť. Na druhou stranu připomenu, že v rámci svobody projevu sice může kdokoli cokoli mlít o islámu, ale zkuste se podobně dotknout Izraele, a poznáte, zač je toho loket. Takže máme tu svobodu projevu alespoň jedním směrem. Sláva! Využijme toho!

Pan velvyslanec je tady od toho, aby udržoval vztahy s českým státem, a jako takový má právo říct, že se mu něco nezdá. Zkouší to – Turecko je nyní díky migrační zbrani v „laufu“ a v Německu dokázalo to, že satirik za podobně nenávistnou „báseň“ proti islámu a Erdoganovi skončil před soudem. Proč to tedy nezkusit i na nějakou právničku v Česku?

Nynější spor ale není o islámu. Paní Samková jistě není taková ignorantka, aby myslela vážně všechno, co říká, a arabští – tedy muslimští – velvyslanci nad ní jen mávli rukou (a v duchu si oprávněně mysleli svoje). To jen „nabušené“ Turecko má aktuálně pocit, že je třeba reagovat na každou hloupost, co kde zazní.

To s tou aplikací islámu je podle mého naprosté nepochopení problému. Znám spoustu muslimů, kteří na Korán kašlou, pijí, jedí vepřové, protože jim chutná… Chci říct, že žádný jednotný islám neexistuje. V každé zemi je jiná tradice, třeba Egypt nikdy nebude jako Afghánistán, natož Saúdská Arábie, a to ani nemluvím třeba o supervzdálené – nejlidnatější muslimské zemí – Indonésii. Tvrdit o něčem, co v praxi jednotně neexistuje, že je vitálnější, než křesťanství, je hodně zjednodušené…  

V Evropě se rýsuje několik zajímavých dějů. Zaprvé, v Británii se veřejné mínění posouvá směrem k odchodu z EU. Doporučila byste Britům brexit? Zadruhé, trpící Řecko je dále cupováno věřiteli a Německo čelí podezření, že chce jihoevropskou zemi vybrakovat. Je tomu dle vás tak? A zatřetí, Brusel setrvale kritizuje Polsko za všechno možné, ale Poláci drží a nic si z toho nedělají – je to předzvěst nových časů a úpadku autority Bruselu?

Aniž bych komukoli cokoli doporučovala, tak se blížíme určitému zlomovému bodu. I když totiž Británie v EU setrvá a bude kolem toho spousta dohadů o sčítání, stejně jako třeba onehdy v prezidentských volbách v Rakousku, je jasné, že se EU rozkládá. To, co se jejím odpůrcům nepodařilo nyní, podaří se jim totiž „za týden“. Mocenský establishment Evropské unie, naprosto bezohledně podporovaný Bílým domem, si pojede dál svou dosavadní politiku, v níž už pro lidi, jejich potřeby nebo i strachy není žádné místo, a tak EU prohraje. V Bruselu není žádný „revolucionář“ s novou vizí. Brusel je jen podržtaška americkým zájmům – a když říkám tohle, tak nemyslím zájmy USA v podobě zbídačených obyvatel Detroitu nebo New Orleans, protože ty neexistují, jsou jen zájmy amerického 0,1 procenta nejbohatších… Zkrátka, žádný strom neroste do nebe. Odpor proti naší, Američany vnucené realitě, bude jen narůstat a uvidíme, co z toho vyleze.

Dneska je módní být euroskeptikem, ale já se považuju za euroskeptičku nemódní. Kdesi uvnitř se cítím silně evropsky, ale zároveň mám pocit hraničící s jistotou, že tohle všechno kolem nás končí v nějakém neuvěřitelném bubákově. Jistě, ještě, že máme kliku, že za všechno špatné u nás může ruská propaganda... Ale když jsme u toho: Co když od tzv. protizemanovského prezidentského kandidáta opakovaně zaslechnu, že migrace do Evropy je důsledkem ruského bombardování Sýrie? Znamená to, že si nesmím pamatovat víc než třeba rok a půl? A když jsem tudíž ještě při smyslech, tak jenom proto, že mě za to Rusko platí? Nebo třeba Ukrajina: Všichni pořád opakují, že se krize vyřeší až ve chvíli, kdy Rusko začne plnit minské dohody. Jenže si stačí text dohod přečíst – není to nic dlouhého – a zjistíte, že po Rusku se v nich nic ani nechce, že Rusko není jejich součástí. Čili, každý, kdo si ten text přečetl a tudíž nevěří našim oficiálním proklamacím, je nejspíš ruský agent. Zkrátka, když se kolem tak okázale lže, není dnes opravdu tak těžké být euroskeptikem a čekat do budoucna jen to nejhorší.        

Naděžda Savčenková se po návratu na Ukrajinu činí. Hned na letišti vyhubovala novinářům. Na tiskovce pak řekla, že Putin je hnida a že Krym se vrátí Ukrajině buď po třetí světové válce, nebo diplomacií. Světová válka prý může být. A samozřejmě, pokud by Ukrajinci chtěli, byla by prezidentkou. Fanoušci Kremlu považují vrácení Savčenkové na Ukrajinu za geniální Putinův tah. Jak vy sledujete poněkud divoké počínání tento osoby?

Na Facebooku jsem si dovolila žertík, že vrácení zrovna téhle slečny je danajský dar Ukrajině a že se Putin musí náramně bavit. A zrovna včera ruský ministr zahraničí Lavrov prohlásil něco v tom smyslu, že je lepší, když bude dělat bordel na Ukrajině než v ruské base.

Faktem je, že „Naďa“ je neřízená střela, a i když se ji už různí píáristé snaží vydávat za seriózní paní a namísto „Nadi“ ji oslovují „Naděžda Viktorovna“, spoléhat na ni – natož ji tlačit do vyšších a vyšších funkcí -- je pro všechny velké riziko. Vystupuje radikálně jako šéfka „ukrajinského lidu“, aniž by si třeba uvědomovala, že takových lidí je na Ukrajině drastická menšina. Vystupuje za další „válku proti Rusku“, aniž by asi četla komentáře v novinách, které se jí snaží naznačit, že byla v base moc dlouho a doba „už je přece jiná“…

Zkrátka, uvidíme, ale na oligarchické Ukrajině, která už se znovu naučila, jak tahat peníze z Východu i Západu, jí nedávám větší naděje na úspěch. Ale pokud se téhle podivné paní podaří stát se prezidentkou Ukrajiny, o čemž sama mluví, tak to bude jen další důkaz, že se náš svět už dokonale zbláznil. Vybírat ji přece nebudou Ukrajinci jako takoví, ale sponzoři celého toho projektu… A ti jsou „od nás“.   

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího bychom příští týden měli sledovat?

Určitě vývoj v Sýrii a Iráku nebo kolem brexitu, protože to budou události, které hodně napovědí o budoucnosti…