Protikuřácký zákon, který nyní vláda předkládá znovu, nejprve poslanci trhali na kusy pomocí více než dvou set pozměňovacích návrhů, aby ho nakonec při třetím opakovaní závěrečného hlasování potopili, o což se postaralo vládní hnutí ANO. Ihned se ozvala slova o zradě a porušení koaliční smlouvy. Je to zrada? Pokud ano, kdo koho zradil?

Dění kolem protikuřáckého zákona naznačuje, že se volební kampaň rozbíhá na plné obrátky. Vládní strany si od teď už asi nic nedarují a využijí každou příležitost, aby „poškádlily“ své koaliční partnery. Na půdorysu protikuřáckého zákona vznikly dvě hlavní bojové linie. Vedle tradiční, vláda versus opozice, se tentokrát objevil i ostrý střet vnitrokoaliční, jehož pozadí je ovšem velmi nesnadné rozklíčovat.

Co se týče středečního jednání poslanců o protikuřáckém zákoně, bylo to poměrně unikátní představení. Stovky pozměňovacích návrhů včetně možnosti prodeje cigaret v hračkárnách, opakovaná zpochybňování hlasování atd. Jaké z toho máte dojmy?

Zejména opoziční strany, které ostatně vesměs protikuřácký zákon od počátku kritizují, podle mého soudu do celého schvalovacího procesu zcela úmyslně vnášely chaos. Zjevně si byly vědomy, že ani koalice v této věci není zdaleka jednotná a z jejich pohledu by byl hřích, pokud by z dané situace nechtěly vytěžit patřičný politický kapitál. Nejméně v tom smyslu, že umožní koalici, aby se veřejně znemožnila – což se docela povedlo. Ať už z důvodu amatérismu koaličních vyjednavačů, nebo proto, že jedna z koaličních stran z nějakých příčin chtěla ukázat svaly.

Vicepremiér Babiš se později dost nelichotivě vyjádřil o premiérovi i lidovcích a řekl, že je otrávený a pokud to takhle půjde dál, vláda dlouho nevydrží. Jaký vztah podle vašeho dojmu má Andrej Babiš k Bohuslavu Sobotkovi? Může jeho styl vyjadřování značit třeba i to, že k němu a některým lidoveckým činitelům cítí odpor?

Těžko říci, zda v uvedených případech skutečně můžeme hovořit čistě o osobní animozitě. O tom, že kupříkladu premiér Sobotka či vicepremiér Bělobrádek mají jiné lidské a obecně politické zázemí než Babiš, asi není sporu. Spíše mám ale pocit, že Andreje Babiše jednoduše znervózňuje, že se mu do „řízení firmy“ drze motají další manažeři. Což je pro něj bezpochyby naprosto nepochopitelné…

„Hodně se spekuluje o tom, že Andrej Babiš by se po příštích volbách raději opíral o KSČM, než aby byl v otevřené koalici s ČSSD a lidovci,“ nadnesla nedávno v rozhovoru s Vojtěchem Filipem redaktorka Deníku Kateřina Perknerová. Máme s takovou variantou počítat? Nakolik je to podle vás představitelné?

V české politice je představitelné (skoro) všechno. Komunisté by pro Andreje Babiše zřejmě skutečně byli docela příjemným politickým partnerem. Nedělejme si iluze, že ve vztahu ke KSČM Babiš trpí nějakým negativním sentimentem, ať už ideologickým nebo historickým. Spojenectví s komunisty by pro ANO bylo pohodlnější minimálně v jedné věci: Filipova strana by byla natolik nadšena z toho, že ji někdo vtáhl do velké politické hry, že by se příliš nevzpírala poklidnému vládnutí pod Babišovou taktovkou. Andrej Babiš by konečně měl „klid na práci“. Na druhou stranu by pro něj podobná konstelace představovala citelné nebezpečí. Těžko odhadnout, jak by zareagovala část veřejnosti, která se Babiše obává už dnes. „Nebezpečný autoritář opírající se o zastánce starých pořádků“ – to by pro leckoho byla vskutku třaskavá směs. Dokonce předpokládám, že i pro řadu voličů hnutí ANO, ba možná i pro část stávajícího managementu této politické firmy.

Umělci a intelektuálové v čele s Michaelem Kocábem zveřejnili tzv. Kroměřížskou výzvu, prostřednictvím které hodlají veřejnosti předložit vhodné demokratické kandidáty na příštího prezidenta. Prý chtějí představit celý „peloton“ kandidátů, z nichž vzejde nakonec jeden, za kterého se všichni postaví. Může takový přístup zafungovat?

V jádru jde o racionální úvahu: pokud by si obrazně každá „pražská kavárna“ – a není jich málo – vybrala svého koně, je vysoce pravděpodobné, že by v konečném účtování neuspěl žádný. Zkrátka proto, že by se hlasy těch voličů, kteří současného prezidenta nemohou vystát a které můžeme definovat jako vzdělanější městské liberály, rozředily mezi více kandidátů s podobným politickým naturelem. Strategická rozvaha pomyslného antizemanovského „občanského fóra“ se proto musí odvíjet od základního postulátu: Jestliže Miloš Zeman kandidovat bude, nejspíš se také dostane do druhého kola. Alespoň z dnešního pohledu je to scénář natolik pravděpodobný, že hraničí s jistotou. Coby relativně populární mluvčí „dolních deseti milionů“ má oproti svým oponentům jednu obrovskou výhodu: Je figurou, která nemá v náležité části voličského spektra konkurenci srovnatelné váhové kategorie. Zatímco na antizemanovské frontě začíná být už v tuto chvíli poněkud těsno…

Michael Kocáb, Břetislav Rychlík, Tomáš Halík, Kateřina Jacques, Olga Sommerová, Jiřina Šiklová, Michael Žantovský a další, kteří jsou pod výzvou podepsáni, se označují za skupinu lidí, která má starost o vývoj naší země a podle nich teď nemáme prezidenta, který by stmeloval společnost, byl morální autoritou a prozápadně orientovaný. Shrnuto do jedné věty říkají: nechceme Zemana. Co způsob formulace takové výzvy vypovídá o jejích autorech? Jak to na vás působí?

Zcela neutrálně vzato, asi nelze nic namítat proti politické aktivizaci jakékoliv společenské skupiny. Je samozřejmé, že lidé, kteří jsou zvyklí na občanskou angažovanost, se mobilizují ve prospěch jednotlivých kandidátů, nebo proti nim. Více či méně známé osobnosti veřejného života nevyjímaje, jakkoliv jejich dikce a hodnotové ukotvení jsou notoricky známé a nepřekvapivé. Jedno je jisté: Podle společenských elit dosavadní působení Miloše Zemana v mnoha ohledech přinejmenším balancuje na hraně přijatelnosti a tento postoj –  vcelku pochopitelně – pravděpodobně zdaleka nesdílí jen tzv. kulturní fronta nebo pražští hipsteři.

První, kdo už nyní začal otevřeně mluvit o své možné prezidentské kandidatuře, je podnikatel a textař Michal Horáček. Prý se mu nechce, ale asi bude muset. Horáček se sice vymezuje vůči prezidentu Zemanovi, ale na rozdíl od jiných nijak expresivně. Říká navíc, že objíždí už celou zemi a diskutuje s lidmi. Jaké jsou jeho šance? Desetimiliony na kampaň je prý připraven použít i svoje.

V tento okamžik je Michal Horáček jen jedním ze zajímavých kandidátů, „o kterých se mluví“. Nic více a nic méně.

Horáček nejenže nenadává Miloši Zemanovi, ale částečně se vymezuje i vůči tzv. pražské kavárně. Distancoval se rovněž od zmiňované Kroměřížské výzvy. Několik analytiků už dříve uvádělo, že současného prezidenta může porazit jen někdo, kdo má na mnoho věcí stejné názory, ale nevyjadřuje se tak ostře, musí artikulovat zájmy a obavy běžných lidí, ale zároveň trvat na našich spojeneckých závazcích. Nemohl by se právě z něho stát jakýsi kompromisní kandidát?

Jen nesmí být jeden z dalších deseti podobných kompromisních kandidátů… Ale co je obecněji důležitější, neměli bychom přeceňovat sílu současného prezidenta a z toho vyvozovat, že proti němu může zabodovat jen někdo, kdo se bude prezentovat jako jakýsi „soft-Zeman“ a bude mít „na mnoho věcí stejné názory“. V takovém případě by si pak nejeden volič mohl klást otázku, proč volit nečitelného kovaříčka, když může podpořit prověřeného kováře. 60 % podporovatelů Miloše Zemana se nerovná 60 % voličů Miloše Zemana. Za prvé ne všichni z těch, kteří mu ve výzkumech veřejného mínění vyslovují důvěru, by ho zároveň v reálné volbě podpořili. Řada lidí v podobných průzkumech zkrátka vyjadřuje důvěru v prezidenta jako zosobnění určité instituce, která si jaksi a priori důvěru zaslouží. Nejde tedy bez výjimky o neochvějnou důvěru v jednu konkrétní osobnost. A za druhé hovoříme o celopopulačních výzkumech a jak víme, množina lidí s volebním právem není totožná s množinou lidí, kteří svého volebního práva využijí. Řečeno ještě jinak: Miloš Zeman může být pokořen jen někým, kdo bude kompletně odlišného (možná nikoliv přísně vzato opačného) ustrojení, osobnostně, vizuálně, rétoricky a koneckonců i hodnotově. Další bezbarvý typ á la Jan Fischer ho skutečně nemůže ohrozit.

Obecně vzato, jak se stavíte k tomu, aby se prezidentem stal nepolitik, tedy člověk, který má třeba zkušenosti z byznysu, ale praktickou politikou je nedotčený? Podobné pochybnosti byly slyšet i při nástupu Andreje Kisky. Jak ten to zvládl? Jak rychle se podle vás člověk dokáže zorientovat a třeba zodpovědně zemi zastupovat na summitu?

Ryzí politik povoláním má paradoxně v současné atmosféře v podstatě už předem „minusový bod“. Navíc i člověk, který v politice dlouho vegetuje, může mít minimální až nulový politický talent. Takových se i v české politice a někdy i drahně let potulují celé zástupy. A naopak: V nepolitických sférách bychom teoreticky našli stovky a možná tisíce lidí s „politickým talentem“, kteří by se – pokud by byli historickými okolnostmi postaveni před příslušnou výzvu – dokázali velmi rychle, citlivě a profesionálně zorientovat v mocenském zákulisí. Čímž nutně nemám na mysli osobnosti sportovního nebe či populární hvězdy showbyznysu, ale právě individuality typu současného slovenského prezidenta Kisky. Problém však nezřídka je, že i těm disponovaným, kteří by jinak bez větších obtíží zvládli pohyb v jemných předivech nejvyšší politiky, většinou chybí to podstatné, totiž jakási nezbytná „vůle k moci“. Bez ní se politické řemeslo, které v posledku skutečně není ničím jiným než kompetentní administrací věcí veřejných, jednoduše provozovat nedá.

Prezident Zeman svoji případnou druhou kandidaturu oznámí za deset měsíců na tiskové konferenci. Jak vy na základě sledování jeho činnosti, výroků a popularity odhadujete rozhodnutí? Řekne Miloš Zeman ano, či ne?

Jsem si téměř jist, že kandidovat bude. Právě s ohledem na jeho dosavadní počínání v úřadu i slušnou prestiž ve veřejnosti.

Co bude podle vás současný prezident při definitivním rozhodnutí nejvíce rozvažovat? Někteří sice hovoří o tom, že hlavním faktorem bude zdravotní stav, nicméně šéf prezidentova lékařského konzilia Martin Holcát v dubnu řekl, že je Zeman ve skvělé kondici a neexistuje žádná zdravotní překážka, která by mu bránila znovu kandidovat.

Jestliže bude prezident Zeman zdravotně alespoň trochu v odpovídající formě, nedokážu si představit důvod, proč by znovu nekandidoval. A pokud by snad jeho samotného pronásledovaly jisté pochybnosti, jsem přesvědčen, že přinejmenším jeho okolí ho se vší vehemencí bude do další volby tlačit. Nejde jen o vůli samotné hlavy státu. V banku je příliš mnoho peněz, vlivu a domácích i zahraničních zájmů.

Preference prezidenta Zemana se už dlouhou dobu drží na poměrně vysoké úrovni, přitom ostré útoky ze strany některých jeho odpůrců nepolevují, možná právě naopak. Jaký vliv na Zemanovo (ne)zvolení budou mít výpady jeho radikálních odpůrců?

To, zda Miloš Zeman obhájí mandát, nebude závislé na intenzitě protizemanovské kampaně, ale na tom, zda se objeví silný, originální kandidát, který bude vyhovovat jak kovaným Zemanovým odpůrcům, tak i „nezávislým“ (nerozhodným) voličům a možná i části (vlažnějších) fanoušků současného prezidenta. Připomeňme si právě slovenský precedent. Robert Fico šel do prezidentského klání jako jasně nejpopulárnější politik, a přesto zůstal poražen. Zvítězil člověk-nepolitik, který dokázal vytvořit širokou koalici voličů z různých sektorů slovenské společnosti.

Dlouhou dobu se spekuluje o tom, že by Miloše Zemana mohl ve volbách podpořit Andrej Babiš a jeho hnutí ANO. Zeman má s Babišem přátelské vztahy, vzájemně na sebe neútočí, nekritizují se. Teď ovšem Babiš uvedl, že by za jeho hnutí mohla na Hrad kandidovat Věra Jourová. Obrátil ministr financí? Nebo může jít o zastírací manévr a až přijde na lámání chleba, postaví se Babiš za Zemana?

Babiš si dost možná uvědomuje, že by bianco podporou Zemana mohl přijít o politický kredit. Sebevědomý lídr nejsilnější strany, který není schopen postavit vlastního kandidáta? Proto přišel s pokusným balonkem jménem Věra Jourová. Pokud by, samozřejmě zcela hypoteticky, volby vyhrála, i Babiš bude vítězem. Nebo Jourová neuspěje, ale ubere „antizemanovské hlasy“, a tím otevře cestu k vítězství Miloši Zemanovi. A opět to pro Babiše bude dobrá zpráva, neboť spojenectví Zeman – Babiš se v tuto chvíli zdá být jednou z konstant české politiky. A přirozeně existuje ještě třetí možnost. Žádný ze zvažovaných stranických kandidátů (vedle Jourové se hovoří o ministrovi Stropnickém) nebude chtít, nebo z různých důvodů nebude moci kandidovat. Pak Babiš minimálně neztratí tvář a jako alibi bude moci použít slavnou repliku Jacka Nicholsona z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem: „Aspoň jsem to zkusil.“