Včera jsme přinesli slova reportéra Českého rozhlasu Roberta Mikoláše. Ten uvedl o Saúdské Arábii, na margo jejího angažmá v Sýrii, následující: „Chce vytvořit ze Sýrie sunnitský radikální stát. Šíří nejnetolerantnější formu islámu. Má peníze na to, že nasazuje imámy od Tuniska přes Francii, Británii po Kosovo. Většinou to dělají pod rouškou humanitárních organizací, které jsou přímo řízené královskou rodinou. A to pokud nezastavíme, tak se to bytostně dotýká evropské civilizace.“ Inu, do jaké míry v tomto platí parafráze na nápis na naší prezidentské standardě „Pravda vyděsí“? Jak vysvětlit čtenářům podezření na určité finanční toky do západní Evropy, neřku-li k nám?

To nejsou žádná podezření. Faktem je, že Západ už dekády poskytuje útočiště nejrůznějším islámským fanatikům, včetně imámů, kteří v Bruselu či Londýně zcela volně kázali a káží o džihádu. Důvodů je spousta, ale hlavní budou nejspíš dva – samozřejmě miliardy od vládnoucích rodin Saúdské Arábie, Kataru a dalších teokratických monarchů z Perského zálivu, a to buď rovnou do kapes západních politiků, nebo ve formě investic. Před pár lety se s nadsázkou říkalo, že Katar v Británii nevlastní snad už jen Buckinghamský palác, a to jen kdoví jestli. Takže, když se nyní provalilo, že velkolepé oslavy královniných 90. narozenin z minulého týdne financovali vedle britských zbrojních firem také například králové z brutálního Bahrajnu nebo Ománu, vše tak nějak znovu zapadlo do sebe.

Druhou odpovědí je snaha Západu poskytovat azyl skutečným náboženským fanatikům v naději, že jejich prostřednictvím bude s to ovlivňovat vývoj v jednotlivých blízkovýchodních zemích. A kvůli tomu Západ byl a nejspíš do značné míry i stále je ochotný „přehlížet“ nejen hrozbu teroristických atentátů, ale i šikanu, pohrůžky smrtí a vydírání, které do svých arzenálů fanatičtí imámové v evropských metropolích zařadili vůči svým sekulárním krajanům. Drobná ilustrace: když egyptská vláda Muslimského bratrstva před třemi lety začala vážně přemýšlet o tom, že dívkám zakáže chodit do škol, byla to pro Egypťany poslední kapka a mohutná vlna smetla fanatiky a do čela státu dosadila armádu, se všemi plusy a mínusy, které z takové vlády vyplývají. A vedení egyptského Bratrstva, které stihlo uprchnout před zatčením, se i se svými tálibánskými ideály usalašilo v Londýně. A z logiky věci tam podle všeho spolupracuje s britskou tajnou službou. Divné, ne? Na jedné straně boj za vzdělávání muslimských dívek oceňujeme nobelovkami, na straně druhé šiřitele tmářství hájíme…

Otázkou dnes jen je, jak dlouho toto propojení mezi západními politickými a obchodními „elitami“ a ropnými středověkými monarchiemi Perského zálivu bude trvat. Jen sama skutečnost, že od nich západní politici „berou“ miliardy, totiž neznamená, že by monarchové mohli brát vše jako navždy jisté. Stačí vzpomenout na Saddáma Husajna, který ve službách Západu vedl osm let trvající válku proti Íránu, nebo na Muammara Kaddáfího, který podle dostupných údajů poskytl zhruba 40 milionů dolarů na kampaň francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Oba už jsou pryč, což znamená, že se ve své politice „přátelství vůči Západu“ šeredně přepočítali. Čili naši politici sice prachy hrabou vidlemi, ale věřit jejich slovu se nedá. Mimochodem, na Blízkém východě to vědí všichni a podle toho se na nás také dívají.

U nás je to přece jen jiné. Vliv České republiky v rámci Evropy je takový, jaký je, a tak se Saúdům nebo Katařanům ani nevyplatí sem vysílat zaslepené imámy, natož ještě stavět mešity, v nichž by něco kázali. Takže, zatím dobrý.

Jednání o osudu Sýrie se ubírají prapodivným způsobem. Zatímco Američané a jimi podporovaná opozice naříkají, že nikam nevedou a že „Asad musí jít“, Asad s pomocí Rusů zaznamenává úspěchy. Přičemž agentura Reuters referuje, že Asad bojuje proti Daeši a Frontě An-Nusrá, tudíž proti oficiálně uznaným teroristům. Je to tedy tak, že Američané budou čekat a Rusové s Asadem mezitím dobudou kus Sýrie? Je to čestné?

Hodně se mi líbí, že do mezinárodní politiky podsouváte pojem „čestnost“. To by bylo opravdu dobré, kdyby se s podobnými vzletnými pojmy dalo operovat, natož se na ně třeba spolehnout. V reálu se ale zdá, že jste jen větší cynik než já.

Nicméně, k té Sýrii. Po posledním, středečním kole vídeňských jednání bylo asi důležité, že USA už nepoužily formulku „Asad musí jít“ a Rusko nijak netrvalo na tom, že zrovna Asad musí zůstat v čele státu, i když tohle až tak velké překvapení není, protože Rusko opakovaně tvrdí, že brání legitimní režim a nikoli jednotlivé osoby. Do toho Saúdy placená „syrská opozice“ vyzvala „svět“, aby s tím Asadem už konečně „něco udělal“, a „svět“, tedy Saúdská Arábie, se zavířila potěšeně, že po ní někdo něco chce, a slíbila, že Asada svrhne, ať už vojensky nebo politicky, a to dřív nebo později. Je to fakt legrační obrázek: Saúdové své „syrské opozici“ nařídili, aby vyzvala k pokračování války, a pak ji „na její přání“ ujistili, že se budou snažit. Jako kdyby loutkovodič cosi předepsal loutce, ta pod jeho vedením požadované vyplnila a loutkovodič je šťastný, že to nemusel říkat sám…

Pokud ale necháme tragikomedii stranou, tak to ze všeho nejvíc napovídá, že se Spojeným státům už Saúdové zcela vymkli z kontroly a jedou si „neřízeně“ na vlastní pěst. Z hlediska míru v Sýrii je to samozřejmě problém, ale na druhou stranu není jasné, co tím saúdská královská rodina vlastně sleduje a zda si může takovou politiku vůbec dovolit. Ratingové agentury jejímu království neustále snižují hodnocení, ekonomika se propadá, plány na obnovu jsou terčem posměchu, válku proti chudičkému Jemenu také prohráli, a tak se zdá, že je to ze všeho nejvíc jen aktuální potřeba tvářit se silácky a připsat si alespoň nějaký „sakra úspěch“, aby předešla případnému palácovému převratu, protože důvodů k němu je spousta.

A ještě je tu jedna věc, kterou nelze nijak jednoznačně uchopit, a to je Evropská unie a její „výkřiky“ z posledních dnů, že bychom se rádi přidali k „mírovému procesu“. To by podle mého byla rovnou katastrofa! Představte si EU třeba jako fotbalový tým. Jedna část realizačního týmu a fotbalistů vyjednává se soupeřem, kterého jim dohodilo vedení ligy coby jediného a hlavního nepřítele, kterému je třeba dát aspoň bůra. Další část sice sedí kvůli slabým výkonům jen na lavičce, ale zato by namísto fotbalu radši hrála rovnou ragby a pokud by to bylo málo, tak klidně kývnou i na americký fotbal. A další si stěžují, že vlastně hrát ani nechtějí, protože je jednak nezajímá soupeř, a k tomu nemají ani na gumové kopačky. Bafuňáři sice pořád tvrdí, že jsme fotbalový tým, ale dokázat to nijak nemůžou, a tak se tváří, že je všechno v pořádku, jen si občas ve slabé chvilce breknou, že to všechno stojí za houby… A kdyby tahle kakofonie, která neumí řešit ani problémy mančaftu, začala zaznívat i v rámci syrské budoucnosti, tak by to pro Syřany bylo opravdu špatné.

Tož uvidíme.