Andrej Babiš oslavil v tomto týdnu šedesáté narozeniny. Pokud se při té příležitosti rozhodl bilancovat, mohlo to podle Lidových novin být celkem příjemné účtování. Samotný deník, který jako součást mediálního domu MAFRA ministr financí vlastní, věnoval politické osobnosti jubilanta dvě strany v sobotní příloze Česká pozice.

Hlavní text napsal advokát a bývalý bankéř Bohumil Studýnka, externí dopisovatel LN. Ten se zamyslel nad Andrejem Babišem jako politickým fenoménem a alternativou „vůdce“ pro český národ. Ten totiž podle něj veškerými „vůdci“ pohrdá a důsledkem je, že osoby se skutečnými vůdcovskými vlastnostmi z české politiky prakticky vymizely.

Své zamyšlení nad nejvyššími představiteli naší země začíná Studýnka po stručné zmínce o T.G. Masarykovi v roce 1989. Václav Havel se tehdy dostal do čela státu podle něj dost zvláštním způsobem, díky historické situaci vytvořené „souhrou rozhodnutí supervelmocí“, tedy nikoliv nějakým impulsem zevnitř země.

„Napřed jen do prvních demokratických voleb. Pak se mravní vůdcovství konalo tři funkční období,“ vzpomíná. Havel se podle něj stal světovou ikonou, ale k usměrnění a formování českých dějin to nestačilo. Právě v té době se totiž prý polovičatými a nezásadními rozhodnutími vytvářel morální marasmus. Idea „tatíčkovství“ podle něj vzala za své v roce 1997, když Havel ve svém patetickém projevu v Rudolfinu našel „jednoviníka" všeho zla ve Václavu Klausovi.

Po Havlově výstupu následovalo spojenectví dvou největších stran v „opoziční smlouvě“, což bylo odejmutí státu občanům dohodou politických elit, která prý funguje dodnes. To vedlo k tomu, že po odchodu Václava Klause a Miloše Zemana v roce 2002 již prý velké strany ani nesměly mít vůdce velkého formátu, kteří by zaběhlý systém mohli narušit.

„Celé desetiletí se ve vedení státu, krajů i municipalit smluvně obnovovali nikoliv vůdci, ale pouze dědiční náčelníci,“ psal advokát. Absence vůdců a věrohodných stran podle něj vytvořila současnou beznaděj českých občanů, zkoncentrovanou do výkřiku „Vraťte nám stát“. Posledním pokusem, který se ukázal spíše zoufalstvím, byl podle něj jistý ctihodný šlechtic, krytý ze zákulisí všehoschopným manipulátorem. Jenže jejich vláda, nominálně řízená „notorickým zbabělcem“ Petrem Nečasem, nedosáhla vůbec ničeho.

Po totálním ztroskotání tradičních politických stran vznikla otázka, co dělat dále. „Pražská kavárna“, ráda hovořící o záchaně země i světa, se podle advokáta ukázala jako zcela neschopná. „Jen si vegetuje v rozdaných obročích na věčné časy a v záborech rodinných klanů,“ píše skepticky.

Rozvrácená země zoufale hledala někoho, kdo by ji dokázal aspoň trochu efektivně spravovat. Někoho, kdo by projevil aspoň trochu vůdcovských kvalit, byť se jim Češi obvykle vysmívají, a samo označení „vůdce“, ve světě vyslovované s respektem, prý u nás zůstalo vyhrazeno jednomu hysterickému pánovi s knírkem.

A najednou se objevil jeden skutečně výrazný solitér, vyznačující se ďábelským pracovním tempem, nesmírnými zkušenostmi a nebojácností, kombinovanou s rozvahou. Otázka, zda je právě toto ten pravý vůdce, podle Studýnky neodmyslitelně souvisí s tím, jaké nároky máme na vůdce. Nelze však podle něj zpochybnit, že Andrej Babiš byl člověkem, který sdílel s Českou republikou dobré i zlé, dokonce zde i vždy platil daně, což v jeho „lize“ zdaleka nebylo samozřejmé. Dvacet let systematicky budoval firmu, kterou založil, a dokázal z ní udělat skutečně úspěšný kolos. Přitom vždy usiloval o to vyrábět, dávat lidem práci a vytvářet hodnoty, nikoliv firmu pouze levně koupit, vyleštit a se ziskem prodat.