Málokdo vás navede na středisko pro migranty. Jako by je místní ve vlastním městě neznali. Dotazujete-li se však na nádraží, v tom vám v naprosté většině pomohou mladší i starší a nasměrují vás naprosto bez chyby. Nevím, zda je to záměr nebo pragmatismus, každopádně středisko pro repatriaci, tedy návrat, se nachází těsně vedle zdejšího nádraží, v čemž byste hledali spíše suchý anglický humor…

Hledání veřejné komůrky…

Po dlouhé cestě bez zastávky hledáme nejdříve možnost si odskočit, s čímž už ale několik desítek kilometrů před cílem máme celkem problém. Benzinky, které míjíme, mají WC kupodivu zavřené (že by se v Německu se železnou pravidelností vyhlásil celozemský, nebo dokonce celospolkový den sanitace toalet?). Nebo prostě máme smůlu a pro návštěvníky nejsou – jen pro personál. Naděje svitne na vlakovém nádraží, které, jak jsem se již zmínil, je hned vedle repatriačního střediska. Dá se tam celkem slušně zadarmo zaparkovat a snad tady vytouženou „komůrku“ najdeme. Ovšem i zde máme k nelibosti smůlu, nebo alespoň částečnou, protože veřejné WC není v provozu. Na zeď přilepený papírek nás informuje, že v sousedním hostinci, který je propojen s nádražní halou úzkou chodbou, jsou toalety pro cestující k dispozici. Chyba lávky! Jen co pootevřu dveře do hezké, ale totálně prázdné restaurace bez jediného hosta, rozmrzelá hostinská nervózně křičí, že  „toaletten geschlossen“, tedy – zavřeny. Jen pro hosty! A je to. Na můj dotaz, zdali tedy tady někde v okolí můžeme použít sociální zařízení, vztekle rumpluje sklenicemi, aby neslyšela slovíčka.
Nu, ještě že kolem střediska pro cizince je poměrně široký pruh ladem ležícího pozemku s vysokou trávou… S odpuštěním, dovolil jsem si tuto zdánlivě diskrétní a krátkou epizodku publikovat, aby čtenář obeznámený s bohatým Německem zažil realitu, která by zde ještě před několika lety nebyla myslitelná a která by se vám možná mohla stát na nějakém balkánském nádraží (a možná ani to ne…).

Neveselo, truchlivo

Cesta z nádraží k areálu pro uprchlíky je velmi krátká, ale poměrně bezútěšná. Procházíme kolem bývalých, dnes opuštěných skladů, obchodů, které na vás civí prázdnými výklady. V některých domech ještě žijí lidé, protože v patrech se svítí, a před rodinnými, kdysi docela honosnými domy stojí auta. Ale prázdné sklady, bývalé tančírny a diskotéky ve mně tak trochu evokují návštěvu Liverpoolu před mnoha lety, kde v centru města byly vybydlené bloky a továrničky. Tady je to sice poměrně menší (vždyť jsme také v okresním městě!), ale stejně… Atmosféru města v britském království, proslaveného například Beatles, evokují i skupinky lidí tmavé pleti, evidentně ze střední a tropické Afriky. Občas projede na kole člověk se světlejší pletí a výjimečně také místní, ale optimistická atmosféra na vás jistě nedýchne.
„Co tomu tady  říkáte?“ ptáme se starších obyvatel mířících do nedalekého marketu. Jen jeden z několika utrousí: „Všichni nejsou stejní, je to ale těžká situace,“ a raději odkvačí od podezřele se ptajících. Paní na kole raději zrychlí, další starší dáma jen mávne rukou a „pro sichr“ přidá do kroku. Ke všemu ještě se opravdovou náhodou nachomýtneme k rozdávání potravin, kdy zdejší Červený kříž pro místní staré lidi rozdává tašky potravin – chleba, mouku, kosmetické sáčky. Ticho, jako kdybyste byli v jiném světě. Nikdo nechce mluvit a skupinka více než deseti lidí se rychle rozchází a jednotlivci, vesměs lidé nad šedesát let, poměrně, s prominutím, „ušmudlaného“ vzezření tiše jako myšky odcházejí ze střediska s plnými taškami a téměř bojácně se rozhlížejí po okolí. Jako byste se vrátili do začátku padesátých let. A pár desítek metrů od tohoto pohledu velká a krásná novostavba bavorského Červeného kříže s penzionem.

Afrika!

Jen pár metrů odtud halekají Afričané. Někteří jen v trepkách si jdou do druhé  budovy na jídlo – anebo z jídla, protože je právě doba oběda. Někteří se strkají a křičí, jiní v tichosti jdou zpět na ubytovnu. Ta je ohrazena plotem a po zkušenostech s bdělými policisty v jiných spolkových zemích se tak trochu nenápadně blížíme k areálu. Členové ochranky, tedy mladší i starší muži v neidentifikovaných černých kombinézách, si nás nevšímají, opírají se o závoru a jiní sbírají pohozené papírky. Evidentně volný režim, protože ubytovaní vycházejí z areálu si nakoupit, většinou hygienické potřeby a nějaké drobnosti. Starší muži nás přesvědčují, že jsou ze Sýrie, ale jména a místa svého původu tají. Jsou ale ve velké menšině, protože tady hlavně vidíte nepřehlédnutelné Afričany, jejichž ženy mají na sobě barevná trika a pruhy látky.
Obcházíme areál, který se evidentně bude rozšiřovat. Starý objekt, pravděpodobně skladu, přestavěný na něco, co připomíná vězení. Se zamřížovanými malými okny. Z druhé strany objektu, jen pár metrů od železničních kolejí, jsou vedle sebe a nad sebou postavené obytné kontejnery, kde jsou přes malá okna vidět povlečené pryčny a sem tam nějaký stolek. Místo, kde Afričané čekají na deportaci. Ale ne zpět do svého domova…