„Tentokrát toho bylo opravdu hodně. Tolik, že je mi těžko vybírat. Tak snad jen zmíním zpravodajství o situaci na Ukrajině v českém provedení, kde ukrajinská armáda stále pomalu postupovala vpřed, až nakonec se v Bachmutu vzdaly její poslední jednotky složené snad už jen z nájemných bojovníků,“ předesílá ve svém komentáři k uplynulým dnům politolog Zdeněk Zbořil. „Také alarmující jsou v českém provedení zprávy o vysokém státním dluhu ve Spojených státech, vypadají na Novinkách.cz jako pokus o další úspěch vzkvétající ekonomiky Spojených států,“ dodává.

Popis o vzájemném ovlivňování postoje ČLR a Ruské federace v mezinárodních vztazích a ignorování dohody těchto zemí, že „stojí k sobě zády“, jak tvrdí nejvyšší představitelé obou těchto nukleárních velmocí, je naopak podle Zbořila prezentován trochu odvážně slovy, která někteří čeští politici, na rozdíl od politických komentářů, věnují Ruské federaci, a která se někomu mohou zdát výhrůžkami.
„Konečně mne zaujala sumarizace cestovních zpráv členů vlády do Asie a Afriky a jejich opatrné hodnocení odbornou veřejností. To je ale něco jako zábavné čtení u kamen o Vánocích. S audiovizuální exhibicí české vlády týkající se tzv. balíčku úsporných opatření nechci obtěžovat, protože je jí věnováno dost pozornosti odborníky, vládními agitátory, občanskou veřejností a někdy až neúprosnými kritiky, jejichž vyjadřování je povahy opět spíše výhrůžné než hodnotící,“ uvedl Zbořil. 

Na úvod přidává i tato svá slova: „A konečně, i když jen na okraji svého interview, mne zaujalo to údajné podání rezignace náčelníka generálního štábu Řehky do rukou předsedy vlády Petra Fialy, které pan premiér odmítl, protože se mu důvody k jejímu podání zdály nedostatečné. Pro média je to ale záležitost k nepřehlédnutí.“

Stávka? Na první pohled kvalitně argumentačně připravená

Odborové svazy vyhlásily s okamžitou platností kvůli vládnímu konsolidačnímu balíčku stávkovou pohotovost. Podle Středuly přijde rodina v ročním vyjádření o víc než 100 000 korun. Podle ministra Zbyňka Stanjury je to demagogie.

„Viděl a slyšel jsem prezentaci reprezentantů odborových svazů a zdála se mi na ‚první čtení‘ kvalitně argumentačně připravená. Na druhé straně je ale názor pana ministra financí Stanjury do jisté míry pravdivý, protože tzv. stávková pohotovost je jakési kdysi populární ‚dvoutisící vážné varování‘, které bez definování dalších kroků odborářů je nesrozumitelné,“ komentuje Zbořil, který upozorňuje, že v zemi se pořádají velká protivládní shromáždění, která navíc svoji energii pomalu ztrácejí, a pan Středula už nejednou dokázal, že je spíše zákulisním vyjednavačem než tribunem lidu. „Pan ministr financí se odborářům možná zdá být snadno dostupným cílem, ale na rozdíl od vedení odborových svazů má vysokou legitimitu pocházející z výsledků voleb a většinového zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR. Takovou odborové svazy bohužel nemají a vláda se nemusí hrozbám generální stávky zrovna smát, ale ví, že jsou to jen velká slova, ze kterými jsou malé činy,“ dodal. 

Prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý uvedl, že stávkové pohotovosti nerozumí. Každý si podle něj musí utáhnout opasky. Podobně se před jednáním vyjádřil i prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza.
„Pan Vladimír Dlouhý má pravdu, když tvrdí, že stávkové pohotovosti odborářů nerozumí. Jemu, pánům Prouzovi, ale také Středulovi, je obtížné věřit, že si budou utahovat opasky a že je máme napodobovat, dokud místopřísežně neoznámí, na které dírce svých opasků jsou a o kolik dalších si oni sami budou ‚utahovat‘. Už dlouho se zdá, že i tito pánové si ‚utahují‘ z ostatních a že by možná mohli být v popisování situace, na jejímž vzniku se podíleli, konkrétnější. Sice každý jinak, ale přece jen ano, i když každý svou pověstnou ‚grešličkou‘ jinak,“ uvedl politolog. 

A to ještě musela revoluční doba „nastat…“

Uvažuje se o možnosti generální stávky. Jenže tu je potřeba dobře připravit. Už jsem zaslechla odhad zkušeného analytika, že k ní dojde na podzim. „Neumím naštěstí analyzovat budoucnost a předpokládám, že lze pouze předpokládat různé varianty chování politiků a veřejnosti na horizontu několika měsíců. Řekněme, že lze dnes shromažďovat informace o názorech skupiny osob, které budou vypovídat o míře jejich nespokojenosti a o nápadech, jak na nestálou situaci reagovat,“ komentuje politolog. „Dnes známe jen přibližný rozsah a obsah veřejného mínění, který, jak říká klasik, nemusí být veřejným, a dokonce ani ne míněním (Benjamin Franklin, 1783). Je pravda, že k několika velkým revolucím v Evropě ‚na podzim‘ došlo, ale všem předcházelo relativně dlouhé období nespokojenosti a hněvu, někdy i ke konfliktům, ale dost často se jich účastnily ozbrojené síly nespokojených a válku nenávidících potenciálních obětí válek. A to ještě musela revoluční doba ‚nastat‘, což je pojem, který označuje stav věcí veřejných předvídatelný jenom geniálními prognostiky nebo futurology,“ dodal.

A do jaké míry bude hrát roli osobnost Josefa Středuly? Jestli on bude tváří generální stávky, dá se předpokládat, že mu lidé nemusejí masově věřit? „Dovolím si na základě studia historických změn a ‚revolucí‘ v různých částech světa tvrdit, že pan Středula nejen tváří generální stávky nebude, ale že ani nebude stát v čele revolučních změn po ní následujících. Jako Che Guevara nebo Mao Ce-tung nevypadá a k Václavu Havlovi nebo Lechu Walesovi má daleko v každém směru. A to při vší neúctě ke všem těmto jmenovaným revolucionářům,“ říká.

Je také pravděpodobné, že ČMKOS jen vyjedná dílčí ústupky a generální stávku bude organizovat někdo jiný? „Ano, to je spíš pravděpodobné, dokonce hodně pravděpodobné, ale opět jako při každé změně poměrů, nebo dokonce politického systému bychom si dnes měli raději klást otázku, jaký bude The Day After?“ poukazuje politolog.

Jak to s ní dopadne, bude záležet na globální situaci

„Tento dokument vidím jako vázací akt. Osobně tvrdím, že paní Černochová se postavila bok po boku Vasilu Biľakovi.“ To jsou slova šéfa strany PRO Jindřicha Rajchla, který na tiskové konferenci zkritizoval smlouvu mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany.

„Ať už se nám to líbí, nebo nelíbí, každá podobná dvoustranná smlouva má svoje přednosti stejně jako rizika. V Československu máme špatnou zkušenost se spojeneckou smlouvou, kterou Spojenci obratně obešli na výběrově organizované konferenci v Mnichově 1938. Hned o rok později prezident Hácha ‚vložil osud naší země‘ do rukou vůdce Velkoněmecké říše,“ připomíná Zbořil. „Po válce jsme uzavřeli několik smluv dvou- i vícestranných, které měly zvláštní vyvrcholení ve Smlouvě o dočasném pobytu sovětské armády na území ČSSR. Ta byla zrušena podle Michaela Kocába de facto odsunem cizí armády o několik měsíců později a od té doby docházelo k opakovaným pokusům se s někým kamarádit nebo znepřátelit, jak koho z našich politických elit nebo jejich loutkovodičů napadlo,“ dodal. Tentokrát jde podle Zbořila o smlouvu, jejíž podepsání se omylem považuje za zásluhu paní MNO Černochové. „Jak to s ní dopadne, bude záviset na regionální nebo globální situaci, ale troufám si už dnes tvrdit, že nikdo z nástupců paní Černochové, natož ani ona, o jejím vypovězení nebo tzv. nulitě, nebude, dokonce ani na Pražském hradu, rozhodovat,“ poznamenal.

Mezitím se před kamerami náš prezident Petr Pavel projíždí na svých luxusních motorkách. „To je takový šarmantní zvyk, někdy zlozvyk našich prezidentů. Masaryk rajtoval na koni, Edvard Beneš kopal za SK Slavii, později také sedl několikrát na koně a hrál tenis dokonce i se švédským králem Gustavem, Hácha překládal Chestertona, Klement Gottwald podle jeho životopisců četl ve Vídni Marxovy spisy pod lampou, Zápotocký a Novotný si užili v německých koncentračních táborech a předtím Novotný pěstoval lehkou atletiku (stovku prý zaběhl za 11,9). Gustáv Husák, jako vězeň obou svých předchůdců, hrál šachy na Leopoldově a Ludvík Svoboda do svého pozdního věku pravidelně každý rok vystoupal na Gerlachovku. Kdo tam někdy byl, může potvrdit, že pro člověka téměř sedmdesátiletého to byl úctyhodný výkon,“ vzpomíná politolog. „Já bych tu jízdu na BMW panu prezidentu Pavlovi přál, stejně jako aby se mu nic nestalo. Možná že se přesvědčí, že někdy vykonávat úřad na Hradě je nebezpečnější než jezdit po dálnicích D5 a A6 z Prahy do Mnichova,“ uzavřel dnešní Rozjezd Zdeněk Zbořil.