Na nedávné konferenci jste hovořil o domestikaci tuzemských komunistů po roce 1989. Mohl byste tuto myšlenku rozvést?

Jako celek se KSČM domestikovat nepodařilo, neproběhla její sociáldemokratizace jako například v Polsku či Maďarsku. Domestikace tedy probíhala individuálně či po menších skupinách. Marián Čalfa, Vladimír Dlouhý, ale například i Michal Kraus nebo Miroslav Šlouf, byli domestikováni ze strany Občanského fóra či jiných politických subjektů, které vznikaly od počátku roku 1990. Samozřejmě můžeme mít řadu pochyb o tom, jak výrazně se ten který jedinec domestikoval ve smyslu dekomunizace a skutečné demokratizace.

Mám pocit, že u Vladimíra Dlouhého o tom není nutno zásadně pochybovat, u Miroslava Šloufa bychom asi našli více argumentů zpochybňujících plnou domestikaci. Nicméně byla by chyba zúžit pojem domestikace komunistů na pár jmen. Šlo o proces týkající se stovek tisíc členů bývalé KSČM, ať již na úrovni středních či nižších kádrů, jako byl třeba Jan Fischer, nebo na úrovni řadových členů. Tito lidé se nezapojili pouze do politického života, ale také do ekonomické transformace.

Třeba domestikace psů trvala staletí. Myslíte si, že udělat z komunistů lidštější bytosti jde za tak krátkou dobu?

Na to už jsem vlastně odpověděl výše. U jedinců, zejména pragmatických oportunistů, kteří do KSČ vstupovali hlavně proto, aby měli nějaké výhody oproti nestraníkům, respektive, aby nebyli znevýhodněni, může být domestikace nesmírně rychlá. V byznysu snad ještě rychlejší než v politice. Ale u politické strany, opřené o nějakou ideologii a historii jejího působení v politickém a společenském systému, je to jiné. Toto je bezesporu i případ KSČM, navazující ideově, personálně i dějinně na KSČ.