Na nedávné konferenci jste hovořil o domestikaci tuzemských komunistů po roce 1989. Mohl byste tuto myšlenku rozvést?

Jako celek se KSČM domestikovat nepodařilo, neproběhla její sociáldemokratizace jako například v Polsku či Maďarsku. Domestikace tedy probíhala individuálně či po menších skupinách. Marián Čalfa, Vladimír Dlouhý, ale například i Michal Kraus nebo Miroslav Šlouf, byli domestikováni ze strany Občanského fóra či jiných politických subjektů, které vznikaly od počátku roku 1990. Samozřejmě můžeme mít řadu pochyb o tom, jak výrazně se ten který jedinec domestikoval ve smyslu dekomunizace a skutečné demokratizace.

Mám pocit, že u Vladimíra Dlouhého o tom není nutno zásadně pochybovat, u Miroslava Šloufa bychom asi našli více argumentů zpochybňujících plnou domestikaci. Nicméně byla by chyba zúžit pojem domestikace komunistů na pár jmen. Šlo o proces týkající se stovek tisíc členů bývalé KSČM, ať již na úrovni středních či nižších kádrů, jako byl třeba Jan Fischer, nebo na úrovni řadových členů. Tito lidé se nezapojili pouze do politického života, ale také do ekonomické transformace.

Třeba domestikace psů trvala staletí. Myslíte si, že udělat z komunistů lidštější bytosti jde za tak krátkou dobu?

Na to už jsem vlastně odpověděl výše. U jedinců, zejména pragmatických oportunistů, kteří do KSČ vstupovali hlavně proto, aby měli nějaké výhody oproti nestraníkům, respektive, aby nebyli znevýhodněni, může být domestikace nesmírně rychlá. V byznysu snad ještě rychlejší než v politice. Ale u politické strany, opřené o nějakou ideologii a historii jejího působení v politickém a společenském systému, je to jiné. Toto je bezesporu i případ KSČM, navazující ideově, personálně i dějinně na KSČ.

Je podle vás rozpuštění KSČM reálné?

Legislativní opora pro to existuje, tedy zákon zakazující propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv a tak dále. Nicméně chybí „obecná vůle“ aplikovat jej na stranu, která má voličskou podporu šestiny populace. To není jen otázka vůle politické, ale rovněž vůle orgánů činných v trestní řízení a soudů. Osobně si myslím, že se jaksi implicitně předpokládá, že dříve či později by takové jednání nějaký soudní orgán, třeba i na evropské úrovni, zastavil, a toho se řada institucí a jedinců obává tak, že raději proces ani nezahájí.

Ve Francii, Itálii a dalších západních zemích komunisté také fungují. Proč se jich zde tak bojíme, když přitom většinou dodáváme, že už nejsou nebezpeční, protože za sebou nemají SSSR, Varšavskou smlouvu a tak dále?

Je rozdíl mezi eurokomunisty ve Francii, kteří nikdy nedostali možnost zavést totalitní systém, a KSČ, která tak učinila. Prostě, nelze si odmyslet historická fakta a celkový historický kontext, kolektivní paměť každé společnosti. Proto nutně pohled české či polské společnosti na komunisty musí být jiný než pohled Francouzů, Italů či Kypřanů.

Hodně se dnes vedou debaty o budoucnosti Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Co si o potřebnosti tohoto ústavu myslíte?

Osobně jsem jeho vznik podporoval a podporuji i jeho existenci, i když jsem velmi kritický k tomu, jak zatím ÚSTR funguje a jak se mediálně prezentuje formou, která se mnohdy blíží bulváru. Postrádám u něj větší stabilitu personální, větší oporu badatelů v metodologii, včetně etiky vědecké práce. Ale to bych mohl tvrdit i o řadě dalších institucí u nás. Nelze přitom zapomínat, že ten ústav není jen místo badatelské, ale ze zákona rovněž velmi důležitý archiv.